O mém setkání s Free Hugs dobrovolnicemi a polosnu o ceduličkách poptávající větší než velké množství lásky a kdečeho... (PS: perexy mi nejdou, čtěte dál... :-)
Minulý týden jsem při poklusu brněnskou myší dírou (pro neznalce: spojnice mezi hlavním nádražím a autobusovým nádražím Zvonařka) zaznamenala dvě notně vysmáté dívky s obrovskou cedulí „FREE HUGS“. Má chabá angličtina a manifestovaná vstřícnost adolescentek mi dala tušit cosi souvisejícího s volnou láskou. Kamarád Google pak podal zpřesňující informaci. „Objetí zdarma – kampaň, která se objevila na Internetu v roce 2004. Později v roce 2006 byla zpopularizovaná na Internetu videoklipem. Dobrovolníci v ní poskytují zdarma objetí každému člověku. Nejde jim o získávání jmen nebo seznamování, jen chtějí dělat lidem radost“ (zdroj Wikipedie).
V autobuse jsem si pak v polospánku začala pohrávat s myšlenkou, jak snadno by se nám mohlo žít, kdybychom s podobnými cedulkami mohli operovat v běžné komunikaci a navíc ještě nabídku vyměnit za poptávku: „Potřebuji obejmout… pohladit… pomilovat…“ A pak ještě dál… Naše potřeby by nám v případě, že dosáhnou určité kritické hranice volající po uspokojení, rovnou vyskakovaly na čele klidně i s majáčkem a zvukovým efektem.
On: „Miláčku, jaký jsi měla den?“
Ona: „Normální!“
On: „Děje se něco?“
Ona: „NIC!!!“
A blik – majáček, zvoneček - najednou by měla na čele: „Nalej deci, mlč a jen mě poslouchej!“ a třeba v závorce „Pekelně mě naštvala učitelka našeho kluka, ale samozřejmě jsem jí nic nemohla říct, tak se celý den dusím a čekám, až ti to vyklopím…“
S rukou na srdci pouštím bobeček do hnízda ženské solidarity. Možná by nebylo marné občas kouknout do zrcátka a zprávu na čele si sama přečíst... Kolik bychom si ušetřili nedorozumění, nevyžádaných rad a trápení. Na druhou stranu… asi by to nakonec stejně byla nuda. Transparentnost a otevřenost v komunikaci je ceněná hodně vysoko, ale to vzrušující tápání a pátraní mezi řádky má kouzlo, které dodává životu ty správné grády.
