Pod záplavou manipulativních předvánočních spamů žádajících o podporu pro děti v dětských domovech a bezprizorních zvířat v útulcích obvykle deaktivuji svůj osobní přijímač propojený s centrem sociálního cítění a jen ve svařákovém ovínění odesílám charitativní DMS v ethanonlové iluzi, že výzkumy, které tvrdí, že ze všech těchto částek dojde k potřebným pouhých 30 %, lžou. Tentokrát se ale ve spamu objevila perlička...
Zcela výjimečně na mne zapůsobil „nevyžádaný mail“ Útulku pro opuštěné kočky na Vysočině, s netradiční formulací „stop mailové“ pasáže, kde mimo jiné stála věta: „Také se omlouváme, pokud jsme vám již psali, emaily nám vyhledávají děti, které chtějí pomoci opuštěným kočkám, a někdy nechtíc vloží jeden email několikrát.“
Díky práci s rodiči a pedagogy stále dokola poslouchám lamentace, jak si dnešní děti ničeho neváží a jak jsou k sobě navzájem lhostejné. A čím že to je? A co by daly děti v Africe za kousek jídla a naši spratci takhle frfňají! A my když jsme byli malí, to jsme byli vděční za každou maličkost! A ta neúcta a agresivita!!! A dětičkám je to úplně jedno!!!
Dávám všechny palce nahoru těm, kdo dokáží tak krásně „zneužít“ děti jako levnou pracovní sílu zvláště v činnostech, které na první pohled nemají logiku. V době, kdy je normální pouštět se jen do aktivit, které něco vynáší. Něco ve smyslu finančního nebo materiálního ohodnocení. Má vůbec život zatoulaného zvířete nějakou cenu? A co cena života nemocného stále přiopilého bezdomovce? A co cena života babičky, které rakovina odpočítává poslední dny?
Dvacetikoruny bezdomovcům i příspěvky nejrůznějším charitativním organizacím mnohdy posílám s ambivalentním pocitem, že vlastně platím odpustek za své obrovské štěstí a luxus spokojené rodiny a střechy nad hlavou. Pár stokorun útulku pro kočky v Polné ale posílám se zcela čistým svědomím ze zaplácnutí dvou much jednou ranou. Kočky dostanou granule a děti hmatatelné potvrzení toho, že jejich práce má smysl. A snad i ubezpečení, že naivní ideály nejsou přežitek…
