Tenkrát poprvé

Taky na to nemůžete zapomenout?

Prolog:
Sraz „absolventů“ ZŠ Komenského po 20 letech se koná dne 14.5. 2005 v 19:00 v Restauraci U Kašpárků. Dostavte se všichni, účast přislíbil i pan profesor Kmoníček.

Lence
Máš krásné oči,
všechno se točí,
pořád myslím na Tebe
jsi jako modré nebe
tak píšu Ti tuhletu básničku
potrvá to jenom chviličku,
nechceš se jít zítra někam projít?
P.J.

P.S: Odpověz

Již poněkolikáté Lenka přelouskala zmíněný text a čím dál víc se červenala. Moc dobře věděla, komu z jejich třídy patří monogram PJ. Seděla zardělá v lavici a výklad paní učitelky neposlouchala. Tentokrát se všechno točilo s ní, až jí z toho rozbolela hlava. Po chvilce se vrátila zpět ke 30-ti leté válce, kterou právě probírali v dějepisu. Petr Janzal. Já to věděla!

Ve stejné třídě, ve stejnou dobu, 3 lavice za Lenkou zatím seděl Petr Janzal a nervózně se díval na záda své vyvolené. Nikdy básničky nepsal, ale včera večer ho napadlo napsat Lence, protože se nikdy nesetkal s pocitem, kterým se již téměř 3 týdny trápil. Asi se do Lenky zamiloval - pomyslel si toho večera. Vzal papír a napsal těch pár veršů, které si pak přečetl ještě tisíckrát. O přestávce musel ven, styděl se pohlédnout Lence do očí, bál se, že ho odmítne, bál se, že se všechno prozradí, jeho srdce bušilo zběsilou intenzitou a neustále se potil.

Lenka naopak seděla zařezaná v lavici. Mžourala na psaníčko, které jí potěšilo jenom do okamžiku než pochopila, že musí odpovědět. Petr Janzal byl obyčejný kluk z jejich třídy, kterého moc neznala, protože se s kluky ze třídy moc nebavila. Procházela se sice ráda, ale bála se, že mu nebude moci co říct, ještě je někdo potká ze třídy a to by se z toho dočista zbláznila. Zrovna její kamarádka Eliška milovala drby, a protože spolu kamarádily, často je poslouchala. Nedávno se dokonce zmínila, že po ní Janzal určitě jede, ale nepřikládala tomu pražádnou důležitost, protože to Eliška tvrdila postupně o všech klucích ze třídy. Rozhodla se, že se do druhého dne rozmyslí, protože sama nevěděla, jestli na tu procházku půjde.

Petr se vrátil ze školní chodby právě v okamžiku, když zvonilo. Střelil rychle pohledem k Lence, ale vzápětí toho litoval, protože Lenka seděla strnulá ve své lavici a nepřítomně hleděla do dálky. Nevěděl co si o tom má myslet a tak zaplul do své lavice, aby mu neušel příchod učitele.

Ten večer byl dlouhý a nekonečný. Petr nemohl usnout. Stále si četl slova, která si přepsal k sobě do sešitu a bylo mu líto, že na ně nedostal žádnou odpověď. Ačkoliv další přestávky už trávil ve třídě, Lenka mu nedala ani náznakem najevo, zda-li je naštvaná nebo nikoliv. Ptal se sám sebe, jestli neudělal chybu, ale věděl, že teď už nemůže nic vrátit, i když by to asi udělal. Takhle se trápit. Pořád myslel na ni, představoval si jejich cestu parkem, prohlížel si ji ze všech pohledů které znal. Pak mu do očí vstoupily slzy. Nebyly to slzy smutku ani bolesti, ale spíše slzy z nepoznaného. Nikdy se s tímto pocitem nesetkal, a tak nevěděl, jak se s ním má vypořádat. Zase mu třeštila hlava, jakoby ho píchalo u srdce a cítil neustálé mrazení v zádech. Pak se již oči zalepily nadobro a otevřely se až za svítání, tentokrát bez slz, ale s energií, jež každý nový den nejen očím přináší.

Lenka stávala pomalu. Nejdříve chtěla vyskočit z postele, ale pak si uvědomila, že včera večer se pro něco rozhodla. Odepíše. Včera k tomu již nenašla sílu, ale slíbila si, že tak učiní. Vzala malý papírek a napsala: Klidně se můžeme dneska někam projít. L.K.
O hodinu později již nenápadně vkládala malý papírek do lavice Petra Janzala. Když přišel, dělala, že ho nevidí a očima těkala v učebnici češtiny. Již byla docela klidná, rozhodla se vlastně včera večer, teď už jenom doufala, že se to nikdo nedozví. O chvilku později k ní již putoval papírek s prostým a jednoduchým: Tak třeba v parku Jiráska pod sochou v šest. P.J.
P.S: Budu tam

Tak a je to, pomyslela si Lenka. Dneska večer se jdu projít s Janzalem do parku. Nevěděla jestli se má být šťastná, jestli se má bát. Věděla, že tam prostě přijde a pak se uvidí.

Petr hořel nedočkavostí. Chtělo se mu skákat, křičet, běhat dokola, ale spokojil se jenom s cestou napříč školní chodbou o přestávce tam a zpět. Souhlasila! Jdeme spolu večer do parku! Vzápětí svůj optimismus trochu krotil, když si pomyslel, že vlastně vůbec neví o čem si budou povídat. Na tento problém ale vcelku brzo zapomněl a už se chystal na večerní setkání.

Sešli se opravdu přesně na šestou. Nejdřív se bavili o škole, o učení, poté se shodli jak nenávidí Zeměpis a učitelku Kropáčkovou, pak zjistili, že byli před týdnem společně v kině, aniž by o tom věděli, čas plynul svým nezměněným tempem a bavili by se tak až do půlnoci, kdyby oba nemuseli být v osm doma. Opět u sochy se jejich cesty rozcházely, a tak se zde ještě zastavili kvůli rozloučení. Dívali se s hlavou plnou otázek, očekávání i neočekávání do svých očí a úplně ve stejném okamžiku se jejich hlavy pohnuly směrem k tomu druhému, aby se pak střetly ústy na jediný letmý okamžik, který je v životě každého člověka neopakovatelný.

Epilog:
„Fakt jo, Ty jsi fakt brečel jo?“
„No jasně, ale spíš, že jsem z toho byl úplně hotovej, nevěděl jsem co se mnou děje, ne jako, že bych bulel smutkem.“
„No mezi námi, já byla taky celkem hotová..., víš, že mám tu básničku ještě někde doma?“
„Fakt? No já jsem si jí přepsal na papír a taky se někde doma válí.“
„Víš nechci, aby sis o sobě jako něco myslela, ale víš že to byla moje první a zároveň ta nejšťavnatější a nejerotičtější pusa v mém životě?“
„Hm... Víš nechci, aby sis o sobě jako něco myslel, ale moje taky.“

(poznámka: Tento text jsem již uveřejnil na některých literárních serverech)