Stařecká demence v 6 letech

Ne už mi není 6. Určitě mi ale někdy 6 bylo, to je jistota. Moc si to nepamatuju, pardon. Asi další důkaz, že trpím stařeckou demenci už od narození. Posuďte sami.

Jdu smažit bramboráky. Připravil jsem těsto a nezapomenu z lednice vyndat sádlo, které jsem si pro tyto účely koupil. Na nic jiného sádlo nepoužívám. Smažím to na něm pěkně po babičkovsku (ne babišovsku!).
Sádlo si připravím hned vedle sporáku. Sehnu se do šuplíku pro pánvičku, dávám na sporák a zažehnu plamen. Naprosto neomylně sahám do přihrádky se slunečnicovým olejem a naleju jej do pánvičky. Asi 45 minut se nerušeně věnuji smažení bramboráků pro celou rodinu na slunečnicovém oleji.
Po skončení smažení zhasínám plamen a jdu se najíst. Můj pohled upoutá krásná a zcela plná a netknutá vanička se sádlem.
Jsem dementní magor a nic s tím neudělám.

Na Vánoce je zvykem na okap domu umístit pošahané blikající řetězy. Mám strach z výšek a trpím závratí. Půjčuji si žebřík, který sotva k okapu dosáhne a důkladně se připravím. Najdu plastové stahovací pásky, do kapsy si dám řezačku a pro jistotu ještě lepenku. Takto vybaven se přiblížím k žebříku. Dole pod žebříkem je skalka a tak si vybírám kámen, který po pádu ze žebříku ukončí mou cestu životem.
Krok sun krok stoupám po žebříku vzhůru. Po deseti minutách jsem konečně u okapu, jehož se přidržuji, plápolaje ve větru. Vítězoslavně vytáhnu z kapsy plastovou stahovací svorku, když mi to dojde.
Ano, dole zůstal ten řetěz! A ještě na mě bliká, kretén.
Jsem senil a nikdo mi to neodpáře.

Zastavuji u benzinové pumpy. Protože mi kromě benzínu došla i chladící kapalina nic nepodceňuji a jdu ji koupit. Otevřu poklop, doplním kapalinu a spokojen odjíždím. Ujedu asi 300m, když mi dojde, že nádrž vozu je stále prázdná.
Zastavuji a jdu si na jižní spojce hodit vozembouch.
Jsem úplná troska.

Je mi 6 let. Táta hraje nohejbal. Chodím tam s ním a běhám pro míče, které hráči zakopnou do zázemí. Nohejbalová sít je k tyči upevněná na ocelovém lanku, které není za jistých světelných podmínek vůbec vidět. Plnou rychlostí se rozeběhnu pro zatoulaný míč. Mé tělo se zastavuje ve vzduchu a ocelové lanko se zarývá do čela. Na moment se zastavil čas, i mé tělo ve vzduchu a ve zpomaleném záběru padám k zemi a sahám si na krvavý šlinc přes půlku čela, který mě zdobí další 3 měsíce.
To není pointa příběhu.
Je mi 6 a půl. Táta hraje nohejbal. Chodím tam s ním a běhám pro míče, které hráči zakopnou do zázemí. Nohejbalová sít je k tyči upevněná na ocelovém lanku, které není za jistých světelných podmínek vůbec vidět. Plnou rychlostí se rozeběhnu pro další zatoulaný míč. Mé tělo se zastavuje ve vzduchu a ocelové lanko se zarývá tentokrát těsně pod oko. Za ten půl rok, jsem nějaký ten centimetr vyrostl. Na moment se zastavil čas, padám k zemi a sahám si na krvavý šlinc pod okem, který mě zdobí dalších 6 měsíců.
Ano, rozumíte tomu správně. Poučen z přechozího nezdaru jsem se takhle zmrtvil znovu. Na stejném místě, ve stejný den v týdnu i v podobný čas.
Prej stařecká demence – cha, cha. Mám ji už od 6 let!