Pojďte blogeři do X faktoru

Nevím tedy jestli už není pozdě, ale myslím, že tady docela máme karizma. Ono to ani tak není o zpívání, ale dle slov jedné z upoutávek o schopnosti něčím zaujmout. Dokážu si představit, že ti nejnadanější by šanci měli.

Vidím „rockera“ Jandu, Soukupa a už ani nevím kdo další je v porotě v místnosti bez oken očekávaje příštího soutěžícího.
„Tak koho tam máš nyní Ondro?“
„Další bude 3298763.“
Tak to zní slibně, shodnou se všichni.
A již přichází první bloger!
„Hurrrrááá“ nese se sálem a Leoš Mareš vystřihne neopakovatelné pukrle (myslí si totiž že tleskají jemu). Ale opak je pravdou.
Bloger se nejdříve nesměle rozhlíží po místnosti kam právě vešel s blokem a propiskou v ruce. Očima hledá židli, kterou by si dal na značku, ale žádnou nenalézá.
„Tak spusťte“, vyzývá ho jeden z porotců.
„Nemáte tady někde volnou židli? Praví bloger.
Petr Janda bleskově a s neopakovatelným úsměvem praví:
„Víte ono to tady asi budete muset zvládnout bez židle, to je jasná zpráva, jinak jsme skončili“.
Ale protože je v porotě zajisté minimálně jedna žena, slituje se a vyloví z pod stolu malou rybářskou sesli, kterou tam má schovanou jako vánoční dárek pro manžela.
„Tu máte“.
Bloger se začíná osmělovat. Sedá si na židličku a chce se dát do psaní, když ho vyruší monotóní hlas.
„Můžete se nám alespoň představit a říci nám, jak se budete snažit přesvědčit diváky, že vy jste ten pravý X faktor?“
„Jmenuji se Petr Olejníček a jsem bloger“.
„Aha. A  k jakému druhu muziky se tento styl řadí?“
„Budu divákům psát“.
V místnosti zavládlo ticho. Celá porota se shlukla do kroužku a tlumenými hlasy diskutují, až to dolehne k ruchovým mikrofonům.
„Cože? Blofer? Jak to říkal? Hele neni to proti pravidlům? Olejníček? Není to nějaký ministr, ptá se Osvaldová. No v pravidlech říkají, že hledají člověka s největším karizma“.
Asi mu šanci dát musíme, shodnou se nakonec všichni.
"Tak dobrá, spusťte."
Bloger to považuje za pokyn ke psaní a zcela mlčky se do něj taky pustí. Píše teprve pár vteřin, když se kolem rozprostírá obrovské a neuchopitelné karizma . Jakoby metafory které tvoří na papír přeléval do všudypřítomného éteru, jenž se vpíjí do žaluzií filmového studia. Všichni to cítí, když jeden z porotců vykřikne:
„Dost, to stačí! Já si myslím, že máme všichni tři jasno. Já zvedám ruku jako že ano.“
Přidá se druhý porotce:
„Já zvedám prostředníček, jako že taky ano.“
Všichni vzhlédnou ke třetímu porotci. Ten přichází k blogerovi a nahlíží mu do bloku přes rameno. Napětí by se dalo krájet. Porotce vytrhává papír z blogerova sešitu a ukazuje na kameru papír pomalovaný kosočtverci, kopulujícími ještěrkami a kolečky s tečkou uprostřed.
„Gratuluji vám. Právě jste postoupil do dalšího kola do divadla na Brumlovce, těšíme se na vás“. 

Na dveře studia zatím již hezkou chvíli klepe další bloger, který si zhruba před týdnem dočetl tento článek.