Nekonečné telenovely jsou nebezpečné a škodí zdraví

Umíme si ještě udělat svůj názor na věc?

Pohled na výsledky sledovanosti televizních pořadů je stále tristní. Na čele žebříčku se stále střídají známe i méně známé filmové telenovely, jejichž četnost se přímo úměrně zvyšuje počtem naladitelných televizních stanic. S příchodem digitalizace bude ještě hůř.
Nebuďme ale kritičtí k televiznímu divákovi. Nechceme po něm, aby po náročném pracovním dni ještě přemýšlel o vývoji láčkovců v hlubinách oceánů a o nových pohledech na evoluční teorie v dokumentech od National Geographic. Nechci nutit televiznímu divákovi druh zábavy jenž přichází do jeho obýváku po osmé večer.
Podle mě je spíše nebezpečné jisté odtržení od reality, které nastává při cvaknutí ovladače ve 20:00. Svět se zde točí s nebývalou rychlostí. Střídají se milenky, manželky, smrtelné choroby, hlavní hrdina seriálu v jednom roce prožije takové kotrmelce ve vztazích, či v samotném životě, že člověk nezůstává žasnout. Jenže divák to nevnímá. Čas mu zde plyne jaksi pomaleji a problémy v seriálu jsou vlastně problémy někoho jiného.
Jak si má ale potom takový člověk utvořit představu o světu samotném? Není pro něj svět jedna velká telenovela? Neposuzuje pak svůj život pomocí nastavených měřítek v tom či onom seriálu? Když mu tam řeknou, že marihuana je hrozná droga a po její „konzumaci“ se umírá, bude vám za měsíc tvrdit, že marihuana je metla lidstva. Už si neuvědomí, že to slyšel v jakémsi seriálu a bude vám tvrdit, že to četl v nějakém erudovaném článku. Když vám řeknou v Nemocnici na kraji města, že na žaludek je nejlepší mrkev, vsaďte se, že si jí při nejbližší bolesti břicha nakoupíte tuny.
Tohle byly jen příklady, ale vsaďte se, že to tak funguje. Stejně tak to bude z vytvářením si názoru na jiné, důležitější problémy než je konzumace mrkve. Jenže jak si nejlépe utváříte svůj vlastní názor na věc? Reálnou diskuzí, polemikou, vlastními prožitky či zkušenostmi.
Jak tyto poznatky člověk získá, když hned po návratu z práce sedne k bedně a jeho jedinou polemikou je polemika nad nechtěností či chtěností dítěte primáře Sovy?
Jak získá jakoukoli zkušenost, když určitě potichu souhlasí s tvrzením hlavního hrdiny, že všechno dneska stojí za prd.
Mám někdy pocit, že se někteří lidé chovají jako ovce, co jen opakují repliky ze seriálů. Ani se moc nad věcmi nezamýšlejí. „Prostě to někde slyšeli“, tak to nejspíš bude pravda. Ale že to pronesl pubertální Dejdar v masce rockové legendy, na to si již nevzpomenou a berou to za svou pravdu.
Netvrdím, že naši hrdinové telenovel mají jen zvrácené názory a hlásají do světa nepravdy a nesmysly. Spíše naopak. Jenže co je lepší. Papouškovat již vyřčené, nebo si spíše utvořit vlastní názor na základě vlastních poznatků a zkušeností? 
Samozřejmě neškodí jednou za týden sednou k bedně, dát si nohy na stůl a poklábosit pak druhý den s podobně postiženými. Ale dělat to každý den? Nebo jen každý druhý den? Vím o jedincích co zvládnou sledovat 5-6 seriálů najednou a hrdinové seriálů se jim přitom vůbec nemíchají.
Neměl by spíše člověk vyjít na ulici mezi lidi, sejít se s kamarády, zahrát si pálkovanou, uvařit rodině večeři dle vlastního receptu, pokecat si pak s manželkou u večeře, povyprávět dětem něco o kouzelnících a třeba jednou týdně si přečíst knížku? Nebojte se, na sex nám taky určitě ještě zbude čas.
Život tam venku je trochu jiný než ve vašem obývacím pokoji s oči upřenými před sebe. Život tam venku vás naučí mnohem lépe a pravdivěji o čem vlastně je.
Běžte se tam někdy podívat. Zjistíte, že to tam taky stojí za to.