Nechcete někdo lampu s rybičkami? Zdarma

Když tak někdy přijdu na návštěvu ke své tetičce, pokaždé mě něčím překvapí, ačkoliv jsem se již několikrát domníval, že ona mě již ničím překvapit nemůže. Jednou je to náhlá změna telefonního operátora pevné linky jenom proto, že kdosi zavolal a tvrdil, že nyní bude teta volat až o 50% levněji, poté 2 ošuntělé (teda dle jejích slov „jako nové“) pánské kabáty ze sedmdesátých let zakoupené od podomního obchodníka za 2000 Kč, ačkoliv je bohužel teta již deset let vdovou, ale znáte – co kdyby. Takových příběhů je spousta. Nyní na mě čekalo překvapení v bývalém pokojíčku její dcery.

„Počkej tady chvíli, něco ti ukážu“!
Když s tímhle teta spustí, začínám se opravdu bát. Podle lesku v jejích očích vždy poznám jak intenzivní to bude prožitek. Teď jí oči svítily jako vločky nad Černobylem.
Teta mě již volá ze zmíněného pokoje.
„Už můžeš, pojď sem! Ale opatrně, je tu tma“.
Pomalu vcházím do bývalého pokojíčku, oči jen zvolna přivykají absolutní tmě. Zavírám za sebou dveře.
Najednou výbuch. Z prostředku pokoje náhle vyrazil kužel světla. Plně omráčil strop i můj zrak svoji září. Hned se ozvalo jiskření, což se projevovalo nepravidelným blikáním celé místnosti.
„To je co! A vidíš ty rybičky?“
Jéžiš jaký rybičky, pomyslel jsem si.
„No pojď se přece podívat blíž“.
Na stole se nalézala lampa kuželovitého tvaru, v níž bylo umístěno masivní skleněné stínítko. Uvnitř byla ve skle zalita imitace akvária plného cizokrajných rybiček, akvarijních rostlinek, šneků a mořského písku. Jak žárovka stále bojovala s nepravidelným přívodem proudu, vrhaly skleněné oči rybiček uvnitř stínidla strastiplné výlevy. Nejen Alfred Hitchcock by ocenil tento zběsilý nápad, jak postrašit hlavního hrdinu svého hororu při procházce starobylým sklepením.
„To je krása co“?
Tetička hleděla v němém úžasu na tuto scenérii, pozorovala rybičky a pokoušela se lampou otáčet v imitaci lítého boje ryb s vlnami oceánu. Chodila s lampou po pokoji jak jí to šňůra k zásuvce dovolila a já uslyšel vlnobití s šelestem mořského písku. Místnost stále pobleskovala všemožnými barvami (stínidlo bylo žíhané) a já se bál, aby nějaký dobrovolník z ulice nezavolal policii nebo hasiče, v předtuše strašného kolapsu 6ti patrového domu v centru Prahy.
V tom žárovka vzdala svůj nerovný boj s osudem a za zřetelně slyšitelného blafnutí skončilo její trápení. (Budiž ji skládka lehká).
„No viděl jsi to?“
Zcela v pohodě vrátila pohaslou lampu na stůl a rozsvítila.
„To jsem ti našla u popelnice odnaproti. Byly tam ještě další věci, oni jak tam teď vystěhovávají, tak je tam spousta takových věcí. Byla by škoda to tam nechat, když to ještě funguje.“
Zcela konsternován právě skončeným výjevem jsem poprvé promluvil.
„A co jako s tou lampou chceš dělat?“
No třeba lampa co mám v ložnici taky jednou doslouží a já jí budu potřebovat vyměnit.
„Ale teto neblázni, vždyť si to našla u popelnice, je to špinavý a navíc teď rozbitý, nemám ji raději odnést zpátky?“
No to nemyslíš vážně, mám tady náhradní žárovku a bude to výborná lampa na čtení. Víš jak máme širokou rodinu? Támhle Bětka s Josefem mají vnoučata co se budou stěhovat do nového a těm by se to zrovna mohlo hodit!
Hlavou mi bleskla vzpomínka na sestřenici Evu a jejího nastávajícího, se kterým se nyní stěhují do 1+kk na kraji Prahy, jak s nadšením přijímají dar na zvelebení svého bytu v podobě staré lampy od popelnice, která nejen že by jim zabrala jednu třetinu celého bytu ale hlavně by jejich psychiku poznamenala navždy.

Ne že bych neměl sestřenici Evu rád, ne že bych se jí snad chtěl pomstít, ale když jsem viděl, jak teta s téměř pobožným výrazem v tváři hledí na pekelný stroj, který doslova v poslední vteřině zachránila před nájezdem neoblomných popelářů konstatoval jsem:

„Hmm, to je vlastně pravda, třeba se jim bude líbit“.