Již jste někdy vařili rýži s tatarskou omáčkou? Jde o delikatesu!

Opravdu dlouho, ale dlouho jsem přemýšlel, co si dnes udělám k večeři. Speciality z kuřecího masa jsem odmítl, neboť se žádné kuřecí v mém mrazáku nenalézalo. Postupně tak vzaly za své i jiné masité pokrmy. Pak padla volba na bůček. Když jsem ale zjistil, že k jeho přípravě taktéž potřebuji prase, musel jsem ho odmítnout.

Bylo to těžké rozhodování. Zdálo se, že s ním nejsem ani v polovině, když jsem ve špajzu našel několik zrnek rýže. Tento úspěch mě povzbudil. Hlavní jídlo už tedy mám. Teď příloha. Nějaké konzervy, paštika, sýr, no nevím. Úplně vzadu v ledničce byl takový pytlík a na konci toho pytlíku kolíček. Vždycky jsem se domníval, že kolíček se používá úplně v jiném průmyslu než je gastronomie. Ale budiž. Po rozevření balíčku jsem uviděl sněhově bílou omáčku, jejíž skupenství mi připomínalo fleky na prostěradle. Obal mě vyvedl z omylu. Šlo o jakousi omáčku. Připadal jsem si jako tatar.
Docela ladila s barvou rýže, proto jsem se rozhodl udělat si pro dnešek úplně bílé jídlo. Že mám bílé i talíře mi v tu chvíli ještě nedocházelo.  Maminka mi říkávala: Voda je „čirá“ nikoliv „bílá“. U jedné Lucie je to zase obráceně. Přesto jsem vodu k přípravě rýže použil. Tato ingredience se totiž v návodu k použití nalézala na prvním místě. Ještě jsem se tam dočetl něco o soli, oleji a hřebíčku, ale zase nejsem VIP bloger abych si toto mohl dovolit. Vařit rýži s tatarkou není vůbec složité. Vezmete rýži, vhodíte jí do vody, přidáte tatarskou omáčku a vaříte dokud rýže nezměkne a nelepí se na zeď. Myslím, že tento test funguje u všech těstovin.
Voda bublala, vařila se a já dostal na něco chuť. Přemýšlel jsem, co si dám. Pak jsem uviděl, že se na sporáku něco vaří. Á moje večeře, vzpomněl jsem si.
V kuchyni něco zavonělo. Bylo to zvláštní. Takovouhle vůni jsem tu již dlouho necítil. Asi si vařím opravdovou specialitu! Začalo se mi to líbit. Hlavou mi běžel takový příběh. Jsou u mě novináři, dále i několik lidí s těmi velkými bílými čepicemi a do mikrofonu mluví pán s knírkem. A pak zazní moje jméno, záři reflektorů si cloním vařečkou a děkuji mamince a otcovi a vůbec celé rodině. Nezapomenu poděkovat všem co znám a slíbím všechny peníze co kdy dostanu nějaké speciální organizaci co mi předtím poradili, když se mě kdosi ptá:
“A jak se tento nový pokrm bude jmenovat?“
Trochu mě to zaskočilo a hlavně vůně, která se linula kolem nabírala nespecifikovaných rozměrů, což je vždycky špatně. Cedník jsem proto raději již  sundal ze sporáku. Byl už pořádně rozžhavený, když jsem rýži přendával na talíř. Rýže s tatarkou se pěkně spojila. Kroužkovala mi na talíři jako prvotřídní burgundské. Vůně tomu zas tak úplně neodpovídala, ale buket bude asi v pořádku. Asi jsem se opravdu minul povoláním.
No nakonec nezbylo ani zrnko. Bylo to delikátní. Těžko, těžko popsat tu chuť. Zkuste to někdy. Vařte si rýži s tatarkou a napište mi co cítíte, mně to totiž opravdu nejde. Ne opravdu to se fakt nedá. Ne, nezlobte se já fakt nemůžu už nic psát. A už vůbec nic o chuti té rýže. Já musím. Snad to ani nedopíšu. Já prostě musím. Musím. Musím uttttíííííkááááááátttt..........