Jak jsme jezdili na pekáči (Do 18 let nepřístupno)

Jó dnes je už holt jiná doba. Dřív se jezdilo na pekáči skoro každý den. Nezapomenu, když jsem jel na pekáči poprvé. Nebyl jsem příliš zkušený, nevěděl jsem pořádně, jak na pekáč.

Byl jsem asi nešikovný, protože si vzpomínám, že než jsem našel tu správnou polohu jak na něj naskočit a nevyklopit se, několikrát jsem místo jízdy na pekáči, jel po hlavě dolů po zledovatělém kopci. Chtělo to trochu praxe. Ze začátku musíte být opatrný. Musíte si pekáč pořádně osahat, jak ho uchopit a čeho se držet. Když tohle nenacvičíte důkladně, můžete se i zranit. Kluci co už na pekáči nějaký čas jezdili mi poradili, že je dobré pekáč před jízdou trochu nahřát. Lépe to pak klouže, protože sníh pod pekáčem roztává rychleji a sviští to pak lépe.
Taky záleží jak velký máte pekáč. Ve velkém pekáči se můžete i ztratit. A taky si pořádně natlouct. Lepší je, když máte pekáč menší, který se vám pěkně obepne kolem těla. Máte pak větší jistotu, že z něj nevypadnete. Zase pozor, aby jste v takto malém pekáči nezůstali uvězněni. Než čekat na souseda co bydlí u kopce, je lepší zatnout zuby a z pekáče se nějak dostat.
Dneska už se na pekáči moc nejezdí, čemuž se divím. Každý má boby nebo sáně, ale já tvrdím, že jízda na pekáči, tu nic nepředčí. Spousta známých mi zase říká, že jezdí na igelitu. Ale to jsem zkoušel jednou a hned jsem od toho upustil.
Častokrát jsme se takhle scházeli s ostatníma klukama na kopci. Blbé bylo, když si někdo zapomněl pekáč a my jsme mu ho museli vždy čas od času půjčit. Legraci nám to sice nezkazilo, ale vždycky musel jeden z nás stát, než se zase další jízdu projel.
Nejlepší je, když má každý svůj. Může se tak jezdit nepřetržitě, bez přestávky.
Několikrát se ale stalo, že byl na svahu jen jeden pekáč. To se pak nedalo nic dělat a ten kdo ho zrovna měl s sebou, nám ho chtě nechtě musel půjčit. Vystřídalo se nás tehdy na jednom pekáči i deset. Byli jsme ale všichni dobří kamarádi, takže ten z nás co zrovna měl pekáč s sebou, vůbec neřešil, že mu na něm jezdí více lidí.
Někdy se o pekáč pořádaly i boje. To když byli na svahu kluci z vedlejší vesnice. Nechtěli jsme jim ho půjčit. A už vůbec ne na ježdění. Vymysleli jsme takovou soutěž. Umístili jsme pekáč až na vrchol kopce a ti co měli zájem, se k němu snažili dostat. Jenže dojít k pekáči až na vrchol, bylo dost složité. Strašně to klouzalo a navíc jsme se navzájem shazovali, jen aby se k vrcholu nedostal ten druhý. Když se pak někdo přeci jen k vrcholu dostal, sjezdil pekáč až od něj odletoval smalt.
Jednou když nebyl ani jeden, jsem se dokonce odhodlal ke krádeži pekáče. Stavil jsem se u kamarádky, chvíli jsem u ní pobyl a pak jsem šel do kuchyně a vyndal jí ho z trouby.
Při ježdění jste museli dbát na více věcí. Jak na pekáč nasednout a jak se držet jsem už popisoval. Když jste byli v pekáči, měli jste už skoro vyhráno. Teď už bylo jen potřeba pořádně se odrazit a jet dolů z kopce. Mohli jste se zezačátku trochu odstrkovat rukama a hýbat pánví. Pak už se svištělo dolů. Vítr hučel kolem uší, pěkně to po namydlené sjezdovce klouzalo, radostí jste křičeli, zejména když se to pořádně rozjelo. Nejhorší bylo zastavit. Zkuste zastavit takový namydlený pekáč letící s vámi po kopci. Jde to jen stěží. Často jsme to řešili tak, že jsme se v plné rychlosti převrátili do sněhu a po několika metrech jsme tak zastavili. Byli jsme pak celý mokří. Zejména když byl sníh čerstvý. To se pak dostal úplně všude.
Důležitá byla také technika sjíždění. Někdo se rozeběhl, naskočil na pekáč a svištěl dolů ve zběsilém tempu hned od začátku. Já si ovšem myslím, že nejlepší je, se nejdříve pomalu rozjet a vychutnávat si přírodu kolem. Pak se jízda na pekáči pomalu zrychluje a zrychluje a za chvíli už ani nevíte jak zastavit. Taky je dobré často trénovat. Ono se to nezdá, ale po častém tréninku dojedete mnohem dál.
Každý pekáč má taky svoji životnost. Nejlepší je nový pekáč. Není ještě odřený, nejsou zde ani žádné připečené zbytky. Jak je naleštěný, mnohem lépe se na něm jezdí. Jak pekáč stárne a vystřídají se v něm nejrůznější pochutiny, není to už taková mňamka.
Někdy se k nám přidaly i holky. Dodnes nevím čím to je, ale nejlepší a nejhezčí pekáče měly vždycky ony. Vymydlené, nablýskané, jen do nich naskočit a sjet dolů. Jenže holky nám je často vůbec nechtěly půjčit. Byly na pekáč dost skoupé. Když jsme je přeci jen přesvědčili aby nám ho půjčily, dělaly pak po jízdě strašně důležité a třeba na týden jsme pak na něj mohli zapomenout.
Vzpomínám, že nejkrásnější pekáč měla Katka. Byla z bohaté rodiny a o pekáče se tam už z tradice dost pečovalo. Byl takový ani velký ani malý, zkrátka tak akorát. Měla ho vždycky úplně vymydlený, ač jsem měl podezření, že ten pekáč snad ani nepoužívají k pečení. Katka navíc byla moje dobrá kamarádka. Byla radost se na něm svést. Kluci mi vždycky hodně záviděli. Jednu dobu dokonce Katka půjčovala svůj pekáč jenom mně. Pak zestárla a mohl se něm projet už skoro každý.

Jojo to byly časy!

Pekáč babičky Josefíny:

Pekáč kamarádky Katky: