Jak jsem v neděli večer potkal Michala Viewegha

Bylo to už od začátku zajímavý nedělní večer. Seděl jsem v knajpě na Praze 5 a kolem mě se pohybovalo podezřele mnoho známých osobností.

Na baru neseděl kromě mě nikdo, rande naslepo co jsem tam měl domluvené nepřišlo, no škoda mluvit. Něco mi říkalo, že bych si měl dát ještě jedno, určitě se tu něco zajímavého stane. A nemusel jsem ani dlouho čekat…

Do baru vešla těhotná Aichmajerová a u nohy jí vykračoval králík. Prý se používá v Indonésii na zahnání škrkavky. No dobře, to bychom měli. Už jsem se měl k odchodu, když vešel takovej průměrnej chlápek a ve tváři se mu zračila deprese. Byl evidentně dost nevyspalý, protože měl barvu v očích jak povlečení Grebeníčka.  Nevím proč se vetřel vedle mě, ale bylo tam až podezřele volno.

Poručil si dvojitýho Jamesona a k tomu flašku režný. Jamesona do sebe hodil hned, režnou si strčil do náprsní kapsy a zašklebil se jako by mu zkrachovala akcie. Chvíli mlčel, ale nedalo mu to a pravil: “Život je na hovno”.
Nevěděl jsem jestli mluví se mnou, nebo jestli už má draka, tak jsem raději mlčel.

“Lidi sou paka” z něj vypadlo o pár minut později.

To už mě trochu roznítilo, protože se mezi lidi taky považuju a tak jsem musel reagovat:

“Máš pravdu voe.”

Von mlčel, ještě jsem nevěděl o koho jde, ale zdálo se mi, že ho odněkud znám. Poručil jsem si zelenou (ta mě vždycky osmělí)a zeptal jsem se:
Hele kterejpak ty seš, že sem tak smělej. Patříš taky k támhletý sqadře s Aichmajerovou a králíkem na hlavě nebo si normální socka jako já?  A hlavně, z čeho seš tak vypruzelej kamaráde?

Změřil si mě přes kostěné obroučky jeho brýlí od hlavy až k barové židli kde končila a řekl:
„Mám na hovno tejden voe. Totálně na drát. A to jsem si myslel jaká to bude legrace. Říkali mi: Hele to bude v klidu, voni češi sou marný, ty víc jak 4 stránky nespláchnou ani když jim dáš flašku Magnesie zdarma. Seděj doma u kamen a čučej na seriály. A třeba se tam z toho vylíhne nějaký mladý pisálkový kuře, mi říkal ten nejchytřejší z nich.“

Vůbec jsem nevěděl o čem mluví, zdálo se mi, že plácá uplně z cesty. Zas ale nevypadal na nějakýho barovýho povaleče, furt jsem si myslel, že patří k tý skupině co zrovna sledovala králíka jak kaká na rameno Podhůrskému. Už jsem se chtěl přísedícího ptát dál, když pravil.

“Tý vole na Idnes mi nakázali, že musím přečíst 800 příspěvků , jinak to prej nebude právoplatný. Chápeš to? 800! A to některé i 2x. Někteří chudáci to dokonce zkoušeli i vícekrát. Jedna troska napsala asi 5 pokračování, že prej kdybych to jedno přehlíd. No nepřehlíd. Zvlášť když se jeden její díl jmenoval “Proženu ti ho pekáčem a ještě se oblíznu.” Asi nepochopila zadání.”

Furt mi nic nebylo jasný. Byl to divnej patron. Zas mě to začínalo celkem zajímat. Na svetru měl dvě velká „M“,  jedno z nich však bylo napsané vzhůru nohama. Musel jsem se dozvědět víc, tak jsem mu vpálil do očí.

“Hele a vo co teda de? Proč musíš číst nějaký story? Dyť to nedává smysl?!”
“Ale já vím že ne. Ale ukecali mně no. Já jsem taková dobra duše a kejvnu na kdejakou kravinu. Zas sem si říkal, že třeba nějaká snaživá literka by mohla ukázat talent a já bych jí pak vzal na hodinu tvůrčího psaní zdarma.
Víš já jsem jako spisovatel víš? Docela známej. A oni vymysleli, že bych jako napsal nějakou bajku a pár lidí co to bude zajímat, tak napíše pokračování tý bajky a tak to bude o něco delší bajka, pak to skončí a bude z toho jedna dlouhá bajka. Hele v dnešní době už bajka ani nemusí být nutně o zvířatech. Vono to vyjde nastejno.
Jenže pak se toho chytli sponzoři a prej jak je to dobrej nápad a že daj deset tisíc tomu co to napíše nejíp. No a to byl kámen úrazu, protože jak zafoukalo od Prahy a dala se chytit zdarma Wifina, lidi posílali příběhy jak protržený.  No nakonec poslali 800 příběhů. A to celý jsem musel přelouskat za tejden! Tak nejdřív jsem toho chtěl číst jenom pár, ale to už mi volali, že to musím přečíst všechno, že to pak nebude právoplatný a to už jsem asi řikal. Tejden jsem nespal a turka už nechci ani vidět. Sem to pročet a stejně budou všichni špekulovat, že jsem to přece nemohl přečíst všechno a že jsem levičák, tyhlety bulváry mě fakt bavěj. Žena mi z toho onemocněla a děti si z těch příběhů dělaj skládačky ve tvaru loga renaulta.
Hele já už začínám bejt střízlivej, to neni dobrý.“

Je Pravda, že už to jeho vprávění začalo dávat celkem smysl. Jak střízlivěl, začal jsem to chápat. Vypadal fakt přešle, vůbec nemohl zaostřit a na papír si čmáral bestseller.
Už jsem se chtěl zase na něco zeptat, když se rozletěli dveře a objevila se tam celkem pěkná kost a zamířila si to k nám. Hned jak jí ten pisálek uviděl řekl:

„Ahoj Káťo, to je dost že deš.“
Káťa hned odvětila: „Zdar, tak co? Jak to dopadlo, jsem celá napnutá!“

„Hele Kate musíš mě teď hodit domů, už nevidim ani bez brýlí a pod nosem se mi usadila nutrie. Jsem uplně mimo. Ale hned potom musíš do Acapulca rozumíš? Svedeš Tomáše a vyspíš se s ním vzádu na kulečníkovym stole. Už ráno zjistíš, že jsi těhotná, ale nevíš s kým, protože o pár dní předtím si přefikla dědu Mráze.”
Pěkná slečna (teď už vím že Katka), začala bejt trochu nervózní. Projevovalo se to tím, že jí cukalo v podbřišku.

“Jéžiš co si tovybral za pokračování Majkle.  Slíbil jsi mi, že to nebude nějaká úchylárna a že vybereš nějaký normální pokračování. Nemohl si mě třeba poslat někam do zahraničí nebo vyhrát v ruletě? Jsem skoro švorc a to ti dělám šaška, aby ti ten příběh pěkně pasoval.”
„Hele nevybral. Byl to všechno brak. Totální zkáza.  Nedalo se to číst. Už po první stovce příběhů mě svědili hemeroidy a ta lampička ti tak divně svítila. Lidi jsou paka.  Musel jsem to  nakonec vylosovat. Zas buď ráda, že to dopadlo takhle, mohl tě třeba přejet parní válec, kde bys přišla o  obě nohy a vedoucí Vylízaného pekáče by dostal zarděnky. Tohle napadlo asi 38 pisálků. Hrozně originální fakt.“

„Tak to jo. Tak to nakonec nedopadlo zase tak špatně. Ale už se tu neválej, musíme jet, v Acapulcu za chvíli zavíraj a do Eska se mi pak nehce. A navíc nevím jestli tam Tomáš vůbec bude.“

„Hele neboj, tohle už je zařízený. Mluvil jsem s ním, čeká na tebe na baru, má v sobě touhle dobou zhruba 3 fernety a laškuje s číšníkem. Bude to dneska snadná práce.“

Koukal jsem na ně jak zjara. Chlápek se zvednul, dal mi vizitku a že prej když to za něj dneska zatáhnu, zařadí mě příště do příběhu. No to si spad z jahody, řekl bych mu, jenže pak mi dala vizitku i ta Katka a slíbila mi, že se za mnou zítra večer staví. A to je v klidu, protože už budu vědět, že já už se mezi potencionální otce Toma a dědy Mráze stoprocentně nezařadím.