Dětský idol

Dětský idol znali na jaře roku 1986 v podstatě všichni obyvatelé Československa. Kam se hrabal bubeníček Pepa Melen? Kde tehdy byl zpěváček Pavel Horňák? Nikdo neví. Ale popořádku...

Dětský idol navštěvoval Základní Školu Staňkova v Pardubicích a bylo mu pouhých 8 let. Byl to chlapec. Osmiletý klučina s čupřinou. Trochu kašpar, ale ne ten s Blériotem. Seděl ve druhé lavici s Burešovou, kam ho přesadili, neboť o hodinách vyrušoval.
Velká jednička na konci prvního ročníku ještě nenaznačovala chybu v systému. Ani dvojka z psaní a výtvarné výchovy v pololetí 2. třídy nezvěstovala příchod spasitele.
Byl to až osudný 3. ročník na Základní škole Staňkova, který změnil svět.
Závozník České pošty Jindřich Doručovatel (nomen omen), měl těžkou šichtu. Bylo už 10:30 ráno a on od pěti jezdil od školy ke škole, od jeslí do jeslí, co si tam nakreslí.
V úložném prostoru jeho vozu Škoda 1203 zbývalo posledních 450 výtisků časopisu, který celé dopoledne rozvážel po celých Pardubicích. Těšil se na pařížák a sušenku. Škola Staňkova byla v jeho neexistující aplikaci poslední zastávkou.
Dostal se přes službu u vchodu a vyskládal papírové bedny před sborovnu a ztěžka oddychoval. Dost se potil a titul na obálce časopisu ho nezchladil. Byl totiž pálivý až běda. Doslova žhnul. Jmenoval se totiž: OHNÍČEK!
„Tak tady to máte, jen mi to tady podepište a já pádím soudružko“.
„Děkujeme a čest práci!“, počastovala ho pozdravem soudružka učitelka Vodehnalová, která trpěla nenápadným tikem v oku. Krabice nechala na svém místě a šla pro školníka.
Už se to vědělo. Rozkřiklo se to rychlostí 5G.
„Už to přijelo!“
„Už je to tady!“
Tlumené výkřiky se nesly velkou přestávkou. Zlobič Velešínský chtěl nenápadně z bedny uzmout jeden výtisk, ale v poslední chvíli se za rohem objevil školník a toho se bál i Velešínský.
Žáci se tentokrát neploužili do svých lavic jako obvykle, ale sprintovali do třídy dobrých deset minut před koncem přestávky.
Vlastně se o tom jenom spekulovalo. Nebyla to potvrzená informace. Dnes by se napsalo, že to byl hoax. Ale tenhle hoax se za pár minut stane realitou.
Dětský idol zatím seděl v lavici a nic netušil. Jeho sousedka z paneláku, učitelka Markvartová z jazykové školy, mu to včera nesměle naznačila na chodbě jejich domu. Ohníček k nim totiž chodil o den dříve. Na jazykovkách byli vždycky něco extra. Ale dětský idol slova sousedky nepochopil. Soustředil se právě na odemykání dveří bytu a na řeči sousedky ještě neměl dostatečně vyvinuté mozkové buňky ani trpělivost. Dětský idol byl zkrátka jedním z těch žáků školy, který o tom neměl ani tušení.
Ano, za malý moment se zrodí dětský idol!
Učitelka vešla do hodiny s náručí plnou Ohníčků a položila je na katedru. Nastal nepopsatelný zmatek a vřískot. Žáci nedbali učitelky, na nic nečekali a vzali časopis útokem. Žák třídy, který se brzy stane dětským idolem se podivil, taky si došel pro jeden Ohníček. Všichni ještě ve stoje listovali a listovali a listovali. Ten nejrychlejší z nich, sportovec Válek, to nalistoval jako první a zařval:
„Je to tam! Ondro, máš to tam!!!“
Michal Válek měl za maminku pracovnici kiosku s novinami a tam Ohníček měli o den dříve.
To už se i ostatní žáci dostali listováním na zmíněnou stránku a dostal se k ní i Ondřej. Zničehonic k němu z davu přiběhla Demlová a vlepila mu velkou pusu na tvář. Šprtovi Kolářovi spadly brejličky a rozšlapaly je v davu. Vondráček se postavil na stůl a chtěl se s idolem Ondřejem poprat. Pavlíková se začervenala a hodila ofinou. Křivková ten vtip nepochopila a dožadovala se výkladu. Dobrovolný se zeptal, zda jsem to tam poslal dobrovolně nebo z donucení. Ostatní začali tančit, provolávat slávu a padat v záškubech tance svatého Víta. Učitelka přitom překonala dva až tři infarkty.
Tento scénář se v různých obměnách udál ve všech třídách prvního stupně ZŠ Staňkova, ale i v celých Pardubicích a celém východočeském kraji. V Hradci Králové ne.
Každá osmiletá, ale nejspíše i devítiletá žákyně se zasnila představou svatby se svým novým dětským idolem. S žákem, který se právě teď učí ve vedlejší škole. Ve vedlejší třídě! Ve vedlejší lavici! Snily o životě s idolem, který dokázal nevídané:
Otiskli mu vtip v Ohníčku!!!

Tak oni mi to otiskli. Otiskli mi vtip v Ohníčku! S mým jménem. S mou školou. 3 řádky, které mi změnily život. Půlnoční dřinu, kterou jsem sepsal na papír a odeslal do redakce časopisu:

Žák přišel domů ze školy a maminka se ho ptá:
„Tak co, jaké jsi dnes přinesl známky?“
„Ále. Vyměnil jsem známku lenochoda za známku s vesmírnou družicí“.
Ondřej Kňava, ZŠ Staňkova Pardubice

Zrodil se dětský idol. Již nic a nikdy nebude jako dřív.

Epilog:
Ne, žádným dětským idolem jsem se samozřejmě nestal a nikdy jsem jím nebyl a už nejspíš nebudu. Kdo nepochopil nadsázku, ať se jde projít na procházku. I když…
Ohníček byl společně se Sluníčkem jediným dětským čtivem mé dětské doby. Čtyřlístek byl strašně drahej a nedostupnej a vlastně ani nevím, kdy jsem ho zaregistroval. Každý odebíral Ohníček. Všichni se na 1. stupni ZŠ fakt těšili, až nám ho soužka rozdá. Ale vážně. Byly tam hry, kvízy, zajímavosti, ale hlavně: stránka s vtipy.

Pamatuju si to už jen mlhavě. Bylo mi opravdu 7 nebo 8 let. Někdy v noci jsem se rozhodl, že budu vymýšlet vtipy. Vymyslel jsem asi 3 a napsal si je. Všechno jsem vsadil na jedinou kartu. Na ten jeden, nejvtipnější vtip vtipů. Později jsem už nikdy žádný vtip nenapsal. Navíc jsem asi ten nejhorší vypravěč a vymýšleč vtipů na světě.
Nikoho jsem se tehdy neptal, nikoho jsem s tím neobtěžoval, nikomu jsem to neříkal. Vyhrabal jsem doma obálku, kus papíru, našel si na zadní straně poštovní adresu redakce časopisu Ohníček a společně se svým jménem a názvem školy odeslal dopis s vtipem, do rubriky vtipů.
Také vím, že jsem na to po nějaké době zapomněl. Úplně se mi to vykouřilo z hlavy. Můj vtip neotiskli hned, ale možná až s 5 měsíčním zpožděním.
O to větší pak bylo mé překvapení, když mi ten vtip po odmlce opravdu otiskli. Asi v nejčtenějším dětském časopisu té doby. Sousedka mi opravdu říkala den předem, že jsem v jejich škole slavnej díky mému vtipu. Na jazykovce! Chápete?
Ten nejnaivnější, nejnevtipnější a nejneoriginálnější vtip, co se mi už 5 minut po vhození dopisu do poštovní schránky, zdál trapnej až na půdu.
Spolužáci tehdy opravdu trochu jásali, když tam viděli jméno jejich školy a jejich spolužáka. Nejvíc Kožený, ale ten byl vždycky trochu svůj. Demlová mi pusu nedala, ta by to schytala…
Ale asi 2 starší holky (omdlím). mě tehdy potkaly na školní chodbě a zeptaly se mně, jestli jsem opravdu já, ten autor toho vtipu v Ohníčku. Zeptala se mě na něj i jiná sousedka, co jí to hlásila vnoučata. 2x mě po zádech uznale poplácal osmák, se slovy „Jseš borec“ a odběhl. Spolužáci mi tehdy souhrnně položili asi 2 otázky a tím to pro ně skončilo. Skoro bych se vsadil, že si to ani jeden z nich nyní už nepamatuje. Proč taky. Taková kravina.
Maminka zase nechápala, že jsem sám zvládnul poslat dopis do redakce časopisu.
V Pardubickém metru visela moje podobizna v nadživotní velikosti – pardon, nechal jsem se unést 😊.
Byl jsem prostě dětský idol a nikdo z vás mi to nesebere. 😊