Nenatahuj ruku v touze brát, a neschovávej ji, máš-li dávat

Musím se zde veřejně pochválit. Opravdu to jinak nejde. Dnes jsem totiž udělal ve svém životě velký krok kupředu. Měl jsem ze sebe převelikou radost, že jsem překonal vlastní vrozenou skromnost a porazil sobectví ve svém srdci.  Dal jsem poprvé peníze anonymnímu bezdomovci u metra. Dotyčný bezdomovec vypadal vskutku bídně, na nohou měl nechutné boláky, anglicky mnoho neuměl a z výrazu tváře se dalo pocítit nevýslovné lidské utrpení.

Přece jenom při tom každodenním cvalu se jeden nemá čas pořádně zastavit a udělat si jasno v životních hodnotách, spousta důležitých věcí mu pak unikne a pak už někdy bývá pozdě. "Konečně!", řekl jsem si a blaženě spočinul v pocitu uskutečněného dobra. Moje radost byla následně znásobena, když jsem se v tomto svém pozitivním psychickém rozpoložení u toho chudáka na chvíli zastavil a trochu si zameditoval nad světem.

Můj bezdomovec se totiž po pár minutách náhle zvedl z kolenou a vstal, jeho tvář se rozjasnila, boláky zmizely v kvalitních botách stejně rychle jako peníze v kapsičce ušmudlaného kabátu a jeho nohy cupitaly směrem k nejbližší hospodě.

Člověk má tak nějak rád, když věci fungují jak mají...