Ze života čerstvé „dvouleťačky“

Jsem velká holka. Zítra mi už budou 2 roky. Já si sice rok přidávám a říkám všem, že mi budou „či“ (rozuměj tři), „dva“ se mi blbě vyslovuje. Ale je to fuk, já si rok přidávám a máma si zas ubírá.

Na hřištích se potkáváme se spoustou dětí. Zajímají mě hlavně ti starší a kluci. Našim to nevadí, snad jim to takhle vydrží i za 13 let. Hlavně u táty. U něj mám trochu podezření, že začne brojit dřív.

Naši kočku Jackie miluju a ona mě. Dávám jí to najevo různě. Od podávání granulí, honění po bytě, či velmi hlasité konverzace z mý strany. Má už vysoky věk, tak aby mě dobře slyšela.

Taky jsem udělala spánkovej progres. Spím už celou noc, z čehož jsou máma s tátou nadšeni, ale sem tam udělám brajgl, ať zas jako nevyjdou ze cviku, a nemají spánku zbytečně moc. No a v létě jsem začala vstávat místo původní 7h ranní, v 5h. Zjistila jsem, že je už tou dobou krásné světlo, stejně jako bylo v těch 7h, jen o pár měsíců zpátky. Máma s tátou z toho nadšení moc nejsou, nechápu proč.

Přes den místo 2 spánků, mám už jen 1. Někdy spím 2-3h, ale někdy si dám jen lehkou hodinku. Je vtipný koukat na mámu, jak ji to páradně rozhodí.

Taky mámě předvádím každý dopoledne pořádný hysteráky. Vždy těsně před odchodem ven. Nenechám ji v žádným případě prostor, aby mohla něco udělat, nedej bože mě rvát do šatiček a podobných nesmyslů. Svým řevem jí dávám najevo, že já rozhodně nikam nejdu. Jakmile otevře dveře od bytu a posadí mě na schody, hysterák vždy ukončím a směju se na celé kolo, ať sousedi vidí, že já nic, že já muzikant a jsem úplně hodné a usměvavé dítě. Další kolo hysterie nechávám na později, dávám mámě oddechový čas, ať se mi totálně nezhroutí a nezačne mít tiky v oku.

Taky mě naši zkoušejí dávat na nočník. Každé ráno! Tak měsíc jsem je nechala v naději, že to možná i má smysl a že začínám chápat o co jim jako jde. Po hodině sezení na nočníku, krom cornflaků, zanechávám občas i to, co ode mě zřejmě očekávali, protože pak vždycky oba přiběhnou a zběsile mi tleskají, jako začínající superstar. Což se mi samozřejmě i celkem líbilo. Nicméně po měsíci, mě to už přestalo bavit a naučila jsem se sama vstávat z nočníku. A rozhodně ne po hodině, ale ihned co dopiju mlíko. Čímž jsem jim vzala asi celkem vítr z plachet. Pak většinou za mámou doběhnu do kuchyně a řvu MŇAM, MŇAM.

Právě jsem mámu nachytala, jak mi uklízí hračky. Nechápu, vo co jí jde. Vždyť si s těma hračkami právě hraju. Takže vše co uklidila, jsem já bleskurychle rozházela tak 3x rychleji, než ona uklidila. Snad si vážně nemyslela, že se chystám jít spát. Podle jejího výrazu, soudím, že přesně to si myslela. Sorry, mámo.

Taky jsem zjistila, že není potřeba jíst úplně vše, jako jsem to dělala v 1.roce mýho života. To jsem ještě byla mladá a blbá. Vzhledem k létu je potřeba myslet na linii, takže hlavní jídla zásadně vynechávám a dávám si jen svačiny. Nejlíp různé piškoty, křupky, ovocné tyčinky, na milost beru občas ovoce. Zelenina? Zbytečná. Nemá moc chuť. Obědy v podobě zapečených brambor se zeleninou, či jiné zeleninové polívky, zásadně odmítám. Na milost beru vývary. Mámu jsem zaslechla, jak si stěžuje tátovi, že mi bude dělat hamburgery a párky a k tomu colu, že se na to může vysrat.

Taky už zkoumám máminy různé kabelky. Se zipem ještě úplně zacházet neumím (ale všeho do času, já na to přijdu), ale vůbec to nevadí. Máma mi to dost usnadňuje a nechává je otevřený a válí se jí po zemi, abych nemusela za nima nikam šplhat. Co se týče mýho bezpečí, je celkem zodpovědná. No a tam nacházím různé poklady. Nejradši mám její balzámy na rty. Ty pak buď lámu o svůj ksichtík, nebo se snažím prstíkem udělat díru, nebo s nimi kreslím po podlaze. Jenže máma moc nerozumí srandě a většinou na to dost brzo přijde a sebere mi ho. Řvu a snažím se protestovat, občas jí i plácnu, ale je mi to prd platný.

Když už vidím, že máma občas nepřítomně čumí do zdi, či začne mít tik v oku, slituju se, a jdu se k ní přitulit, udělám ji MALÁ, MALÁ, nebo ji dám pusu. Když je u toho i táta, automaticky pusy dávám i jemu, ať na sebe pak nežarlej. Taky se směju různým srandám, co máma s tátou předvádí. A že jim to občas i celkem jde.

Taky se mě snaží učit mluvit. A já občas sem tam nějaký nový slovo i přidám, ať se necítí úplně marní. Ale moje nejoblíbenější slova stejně zůstávají: MÁMA, TÁTA, NE, MŇAM, ale přidala jsem: HAFU, POJĎ, TADY, NA, CHRO atd. Naopak naši přestávají umět mluvit. Tuhle jsem přistihla tátu, jak mi říká „ Tak, máme dopápano a jdeme jíst“. Takže tak.

Mám se čile k světu. Máma už aspoň nemá moc čas na blbosti typu, přečíst si časák na hajzlu, na kreslení, na knížky, přiblblý seriály/filmy. A když už občas něco hledá, na co by se koukla, tak stráví hodinu hledáním, kdy stejně nic nenajde a zalomí to. A když najde, tak stihne jen titulky a usne taky. Titulky myslím ty na začátku, o těch závěrečných už se jí pak tak maximálně zdá.

Ale prý se už těší, až mi budou 3 roky. Naivně si myslí, že už budu samostatnější, víc si hrát sama a oni, že budou mít víc času s tátou pro sebe. No, když myslí .