Reformy - kdo mlčel když měl mluvit ať mlčí dál.

Acta non verba, tedy činy nikoli slova. Proč se odpůrci reforem bouří až teď, když se měli ozvat za minulé vlády - měli totiž logickou šanci, že ta reformy udělá k obrazu svému tedy jejich.

Dnes jsem si se zájmem přečetl další část zdravotní reformy, pojednávající mj. čekací doby na operace, velmi důležitou definici standardní péče a záměr hustší sítě RZS. Toto jsou opatření které naše zdravotnictví potřebuje, tedy koncepci. Nacpat do něho x mld jako to dělal minulý ministr (resp. ministři) nic neřeší.

Obecně pro penzijní i zdravotní reformu platí mnoho společných znaků. Obě celkem polarizují společnost, i když část té negativní hysterie je víceméně tématem předvolebního boje. Tábor odpůrců se dělí na dvě skupiny. První jsou lidé kteří si odmítají zjistit základní fakta a jako kafemlýnek omílají útržkovitá hesla většinou figurující na různých plakátech (v následné diskuzi jich bude ostatně spousta). Nutno poznamenat že takoví lidé jsou i na druhé straně, ovšem vzhledem k novosti tohoto tématu jich je mnohem méně - v naší povaze je přistupovat k neznámému velmi konzervativně. Druhou skupinou odpůrců jsou lidé kteří se snaží věcně argumentovat a na tuto skupinu bych se rád obrátil s jednou otázkou, neboť je schopna vést inteligentní diskuzi.

Než ji položím shrňme si fakta.

Sociální demokracie dokázala sestavit koaliční většinu po volbách v letech 1998 i 2002. Dá se tedy konstatovat že celých osm let měla možnost ovlivňovat naši společnost zákony a také to zhusta dělala. Obzvláště po nástupu Jiřího Paroubka a spolupráci s komunisty dokázala prosadit prakticky cokoli i přes případné veto Senátu (viz. zákoník práce). ODS je ve vládě dva roky a má velmi slabou koalici. Strategické by asi bylo nepouštět se do velkých témat, nicméně ODS se do nich pustila. Jen zahájení prací na těchto reformách (které jsou již postupně realizovány) by legalizovalo její zvolení. I kdyby další dva roky jen seděla a nedělala nic zahájením těchto reforem přispěla k další existenci našeho státu více, než všechny vlády předchozí. 

Asi se shodneme na tom, že penzijní a zdravotní reforma jsou dva nejzásadnější zákonné počiny, které výsledně ovlivní 99% české populace, zejména tolik deklarovanou střední a nižší třídu. Sociální demokracie varuje před přílišnými dopady právě na tyto dvě sociální skupiny. Obě reformy jsou potřebné (což tvrdí mimo jiné OECD a všichni ekonomové, lhostejno jaké politické přislušnosti). Abych nebyl vzat za slovo - zdravotnictví se to týká minimálně proto, že je schopno bez větších viditelných efektů pojmout jakékoli množství finančních prostředků. A to nemluvím o čekacích dobách na operace, plýtvání aj.

A ta otázka.

Ptám se vás všech bijících na poplach před dopady těchto reforem proč jste nebili na poplach v okamžiku, kdy ona sociálně přátelská vláda nekonala? Proč jste se ve svém zájmu nebouřili a netrvali na realizaci těchto reforem ve vámi vnímané sociální spravedlnosti? Proč vaši volení zástupci za osm let svého vládnutí tato témata ani neotevřeli? Jakým právem nyní po osmi (!) letech své vlády nyní připomínkují, protestují a nesouhlasí?

Měli možnost, svůj přístup jasně deklarovali. Teď by se měli stydět a alespoň se snažit za své chování omluvit - vždyť přece vás sociálně slabší ohrozili tím, že vás vydali všanc tomu nenáviděnému pravicovému pojetí.

Dokážete mi někdo věcně odpovědět?

Jen dodám, že tyto reformy při včasném náběhu nevyžadují velké investice státu a i kdyby tomu tak bylo historicky nejvyšší výnos z privatizace - prodej Telecomu v roce 2002 (za který bylo mimochodem utrženo více, než za veškerý do té doby privatizovaný majetek - viz. výroční zprávy FNM) mohl být ideálním impulsem (docela by mě zajímalo kde ty peníze skončily).