Spousta lidí se bohužel díky levici naučila, že nestarat se o sebe se vyplácí. Je nejvyšší čas dát jim najevo, že ne všichni lidé ve společnosti se musejí mít dobře. Základem pro fungování státu je princip osobní snahy a osobní zodpovědnosti za svůj osud.
Celkem chápu ekonomickou debatu týkající se sporu o Keynesiánsky či monetaristicky vedenou státní ekonomiku. Ač jsem přesvědčením monetarista dokážu pochopit obavy Keynesiánských ekonomů i když si myslím, že stát by se měl do ekonomiky vměšovat co nejméně.
Nicméně jsem toho názoru že v tomto sporu se naprosto opomíjí jeden velmi důležitý aspekt, který si mnoho právě Keynesiánsky, tedy levicově, zaměřených politiků nepřipouštít. Nemám teď namysli touhu po přerozdělování co největšího % HDP prostřednictvím různých dotací, dávek apod., ale spíš signál, který je tímto vysílán obyvatelstvu.
Podle mého názoru je jedním z největších hrozeb tohoto typu spravování státních věcí nízký důraz na osobní odpovědnost člověka za své činy a chování. Bohužel levicově orientované ekonomiky s vysokým přerozdělováním ekonomických prostředků a silnou sociální sítí jsou doménou západní Evropy kde se ukazuje jejich neudržitelnost. Zvlášť v bývalých komunistických zemích s tím jde ruku v ruce také sílící absence snahy občana zabezpečit se zejména svým přičiněním. Za komunismu byli lidé zvyklí na direktivní řízení státní mocí, která jim prakticky diktovala co mohou či nemohou. Tento návyk si mnozí převzali a bohužel levicové vlády je v něm utvrdili. Díky rozsáhlým sociálním programům financovaným z daní těch, kteří se o sebe starali a starají umožňují de facto život na úkor státu.
Chápu že ochránci lidských práv jsou toho názoru, že každý občan má právo na založení rodiny. Já bych to ale doplnil o dovětek, pokud se o tuto rodinu hodlá starat. Nevím totiž, v čem je přínosem člověk, který nepracuje a má několik dětí o které se odmítá starat a tuto absurdní situaci může provozovat jen proto, že mu to státní sociální systém umožní. Díky této politice se bohužel v celé západní Evropě zvyšuje v populaci procento lidí postrádajících základní snahu o zabezpečení sebe sama zejména svým vlastním přičiněním. Tito lidé totiž své negativní vlastnosti předávají na děti. Proto se ne nadarmo říká, že levice je jedinou politickou silou, která si dokáže své voliče postupem častu vyrobit.
Bohužel populistická hesla typu pastelkovného jsou širokou veřejností lépe vstřebatelná než pochopení potřebnosti ekonomické reformy. Proto prohlášení typu co ti, kteří se o sebe starat nechtějí, přece je nenecháme pojít hlady? Jsme přeci sociální. Často to bývá spojována se starostí o lidi nemocné či staré. Toto je účelová demagogie neboť díky platbám na flákače nezbývá na skutečně potřebné. Proto je třeba k problému přistupovat realisticky nikoli alibisticky v duchu když se nemůžeme mít všichni stejně době, budeme se mít alespoň stejně špatně.
Je nutné si přiznat, že všichni lidé si nejsou rovni. Jsou ti, kteří se o sebe starat chtějí a mohou a ty podporujme. Dále ti kteří chtějí a nemohou a o ty se starejme. A na závěr ti kteří se o sebe starat nechtějí ale mohou a ty musíme nechat svému osudu. Jednoho dne se totiž může lehce stát, že tito lidé převáží poměr těch, kteří je svými daněmi živí a pak nastane skutečný problém.
Navíc tento návyk překračuje i do dalších lidských činnosti jako je náchylnost k různým podovodům, vandalství či přímo trestným činům. Prostě to vědomí, že se mi nemůže nic stát, protože se to nějak vyřeší a někdo to zaplatí tak jako dosud je velmi silné a neomezuje se jen na zneužívání sociálních dávek.
Velmi zajímavé je v tomto srovnání se státy, které stavějí osobní zodpovědnost člověka hodně vysoko, jako například USA (ač i tam existují v tomto smyslu opravdové excesy - viz. návody k použití atp.). Mám namysli například situaci kdy po rozsáhlých živelných pohromách je často kvůli rabování vyhlášen zákaz vycházení a bezpečnostní složky mohou rabující v krajním případě i zastřelit. Po katastrofických povodních v ČR se vesele rabovalo a argument byl přece nezraníme nebo nezabijem někoho, kde jde JEN krást. Otázka je proč ne? Jaký má smysl chránit člověka, který dokáže zneužít i takto krajní a pro mnohé lidi naprosto osudové události?
Když použiji další příměr obzvláště obludná byla snaha bývalého premiéra dnes europoslance p. Špidly o zavedení socialismu švédského typu. Tam mají skutečně skoro všichni stejně alkoholici i ředitelé firem a to díky vysokým daním (Astrid Lindgrenová se prý ze Švédska odstěhovala po zjištění, že musí na dani z příjmu odvést 102% svého ročního výdělku). Pan Špidla bohužel zapomněl že pro Švéda je prestiží mít praci a proto tento systém se skřípěním funguje. Závest toto v našich končinách, okamžitě je většina lidí na dávkách. Existuje zde totiž velký podíl ltěch, kteří konají dle výhodnosti systému. V západních zemích se touto mentalitou vyznačuje část imigrantů zejména z oblasti blízkého východu (akorát že ti se nevymlouvají na stát ale na islám). A to jak to například ve Francii či Německu vypadá máme možnost až příliš často sledovat v televizi. I oni si tímto způsobem živí své trojské koně.
Jsem si jistý že v pravici i levici figurují pouze lidé se všemi svými přednostmi i vadami. Nicméně pokud tito lidé prosazují udržitenou ekonomickou a sociální politiku a nenutí občany přispívat na něco, co by ve společnosti fungovat nemělo, je to dobře. Jsem zastáncem pravice ne proto že by byla svatá ale proto, že mne jako občana nenutí přispívat na své znovuzvolení a zejména proto že nutí občany, aby zapomněli na princip kolektivní viny a konečně se začali starat o své životy a zodpovídat za své činy.
Když celek hodně zjednoduším základem státu je skutečně fungující rodina ve smyslu výchovy a podpora lidí, kteří se snaží vybudovat si své místo v životě. Pokud stát podporuje ty kteří se o sebe starat nechtějí a navíc jim financuje i šíření tohoto životního postoje mezi své potomky je to špatně. Neodsuzuji svobodné matky, svobodné jedince či bezdětné páry. Nejsem pro rodinu vždy početnou či za každou cenu. Odsuzuji péči o lidi, kteří si ji nezaslouží a jen proto, že je levice potřebuje k moci jsou podporováni (solidarita je pouze zástěrkou). Navíc na jejich úkor nezbývá na lidi nemocné či staré, se kterými bychom být solidární měli.
Don´t ask what your country can do for you, but what you can do for your country.
John F. Kennedy (29.05.1917 - 22.11.1963, 35. prezident USA)
