Musím přiznat že cestování automobilem mne celkem baví ač je to nyní činnost poměrně riziková. Nejsem profesionální řidič a ročně najezdím obvykle kolem 25 tis. kilometrů, takže žádná velká porce, nicméně protože nejsem začátečník odpozoroval jsem určité zvyklosti části řidičské populace. Přesto že to obvykle není k popukání, lépe je psát o tom s dávkou ironie.
Nejprve pro objektivitu v Česku je mnoho dobrých řidičů, kteří respektují předpisy a na silnicích se chovají ohleduplně. Bohužel tak jako při negativní reklamě v paměti vám většinou ulpí ti druzí. Naštěstí mají určitá specifika, která pomáhají odhalit jejich slabiny.
- víkendoví řidiči: většinou se dají poznat podle naleštěných vozidel a rychlosi zhruba o 20 km nižší než je ta povolená. Dle hesla: "Teď jedu já" s oblibou brzdí provoz i na přehledných úsecích. Rádi zvyšují rychlost při snaze o jejich předjetí dle hesla kam ten spěch. To že za nimi jede kolona vozidel, která by nepotřebovala trhat rychlostní rekordy, ale jen se jim mimo obec nechce jet sedmdesát a dává jim to najevo berou jako svůj přínost k bezpečnosti dopravy. Pokud vyrazí dále než k příbuzným často se stává, že nejlepším místem pro prohlížení mapy je pro ně dálniční přivaděč.
- kinder-tuneři: většinou se jedná o náctileté (ale mnohdy bohužel i starší) řidiče kteří své postarší vozidlo (zhruba do 100 tis. a nad 15 let stáří) ověší různými, často doma vyrobenými, doplňky a vyrazí do provozu. Myslí si že nabarvením disků, namontováním reproduktoru z diskotéky a přidáním výfuku (který předtím sloužil pravděpodobně jako kouřovod u kamen) se rázem zlepšily jízdní vlastnosti jejich vozu a z nich se stal Michael Schumacher. Naštěstí jsou i oni rozeznatelní. Na první pohled jim často místo potkávacích světel svítí mlhová (je to cool) auto řve jak když mu praskl rozvodový řemen (ten výfuk je sice děravý, ale neva všichni chtějí určitě vidět že jedu) a ze stažených okének se line něco, co nebylo hudbou ani před 30dB. Při pohledu do kabiny je většinou vidět charakteristický posez, kdy řidič spočívá v oblasti ruční brzdy, levou ruku zcela nataženou a pravou část těla jak po mrtvici. Díky tomu je tento řidič identifikovatelný i když přesedne do civilního vozu. Zde si okamžitě upraví sedačku do pololehu jak je zvyklý, což má za následek že auto zdálky vypadá jak když jede samo (a většinou se tak i chová) a řidič při krizovém brždění "ocení" že se vytlačuje ze sedačky.
- vraky: teď nemyslím ty kteří jezdí staršími vozy (sám mám podobný) ale řidiče sedlající vozdila rezavá, všemi barvami hrající a někdy i nekompletní. Z vozidel nezřídka některá část odpadne a emise z výfuku jsou nejen cítit ale i vidět. Jejich vztah k vozidlu bohužel ilustruje jejich chování na silnici, jsou pravděpodobně smířeni s tím, že nemusí dojet a bohužel to občas předpokládají i u ostatních. Svá vozidla nejraději odstavují na krajích dálnic.
- drsoni: charakteristicky se poznají podle toho, že se k vám na dálnici přiřítí zezadu rychlostí cca. o 30 km vyšší než je ta povolená (=vaše) a začnou zuřivě blikat. Fakt že předjíždíte a nehodláte své vozidlo zkoušet losím testem je nezajímá, proto když okamžitě neuhnete půl metru před vozidlo které předjíždíte snaží se vám najet do kufru. Často je naleznete po pár kilometrech omotané kolem sloupů či stromů bohužel někdy i kolem jiných vozidel. Neuvědomují si že i pro silné a kvalitní auto platí zákony fyziky.
- dodávky: ač většinou bezproblémové často zde jde ruku v ruce velmi silný motor a oproti nákladnímu vozidlu dobrá ovladatelnost. Pokud je toto sedláno mladým, nevyježděným řidičem při změně klimatických podmínek bývá mezi prvními, kteří se nedobrovolně snaží zkrátit si cestu přes okolní pole.
Čeští řidiči mají i několik zajímavých všeobecných specifik, která se zde vyskytují častěji než by bylo zdrávo:
- kruhové objezdy: ty jsme se nenaučili používat (tak nám k nim EU napere plno značek). Před objezdem se všichni řadíme do pravého pruhu a v něm pokračujeme, ač jej opouštíme až na konci. Často k takovému objezdu přiletí řidič v levém pruhu, těsně před ním vletí do pravého, ve kterém jej celý projede a pokračuje dál. Proto dokážeme kruhové objezdy ucpávat, ač je to teoreticky dost problematické. I když nám nedělá problémy zip či pouštění vozidel z vedlejší silnice při zácpě, aplikovat to samé na "kruháči" je problém.
- odbočování: Tohle je obzvlášť patrné u výše uvedených víkendových řidičů, ale týká se i dalších skupin. Manévr by měl proběhnout v pořadí blinkr, brzda, odbočení. Skutečnost je jiná. Vozidlo nejprve intenzívně brzdí bez zjevné příčiny (už tohle vozidlům za ním na klidu nepřidá) těsně před odbočkou si vzpomene na blinkr a zároveň už odbočuje. Protože jste nucení brzdit s ním (nevíte že jej můžete objet) často až zastaví, aby si prohlédli co se to za nimi děje a jak jsou všichni smutní, že právě oni opouštějí silnici. Pro plynulost provozu a seznámení okolí se svým úmyslem naprosto ideální.
- můžeš předjet: toto ohleduplné a kolegiální gesto je často znevažováno zlozvykem dávat jej najevo bliknutím brzdy = okamžitě začne brzdit vozidlo za ním, neb opět neví co tím chtěl básník říci.
- parkování: velká část řidičů parkuje popředu i tam, kde to není, vzheldem k umístění parkovacího místa, třeba. To i přesto, že při parkování zacouváním je vozidlo mnohem obratnější, takže se lépe dokáže trefit do vyznačeného místa (tedy neplatí že 1 vozidlo = 1,5 parkovacího stání). Nicméně to by tak nevadilo horší je, že tento fakt předpokládají i u ostatních. Proto i když vidí že vozidlo před nimi míjí volné místo a bliká najedou mu těsně na zadek protože předpokládají, že když to tam nenapálilo rovnou asi neumí brzdit. To že by tam dotyčný chtěl zacouvat je pro ně naprosto nepředstavitelné.
Musím pro úplnost dodat, že veĺký díl viny na této situaci nese všemi oblíbená správa a údržba silnic či ministerstvo dopravy neboť:
- kruhové objezdy zásadně staví tak malé, aby na nich nebylo možné využívat dva pruhy (jednou jsem slyšel že je to prý kvůli zpomalení dopravy)
- dálnice se nejprve postaví, pak se částečně uzavře a dodělá. Její výstavba je navíc díky minulé vládě zhruba stejně drahá, jako vybudování u kolegů v Rakousku. Akorát že tam ji za tu cenu postaví v Alpách.
- silnice po zimě bývají velmi rozbité. Většinou proto že tomu tak bylo už několik zim před tím. A oprava typu štěrkového posypu (fakt nevím kdo tuhle past na motorkáře vymyslel) nepomáhá.
- značky se zásadně umísťují v sériích. Když by stačila jedna dáme raději tři, co kdyby.
- silnice se staví takto: rozhrne se tráva a 10 cm hlíny, naveze se Tatra písku a celek zalije asfaltem. Za slabých osm let je hotovo, akorát se to trochu láme, protože tam někdo drze přijel těžším vozidlem než je stavební kolečko. (I když vím, že u nás jsou kamiony často přetíženy).
A na závěr chodci, z nichž někteří:
- ač po mylné informaci o absolutní přednosti na přechodech přestali předpokládat, že každé vozidlo z jakékoli rychlosti a za jakýchkoli klimatických podmínek zastaví na jednom metru často nejraději přechází mezi dvěma přechody (kdy je z jednoho vidět na druhý)
- občas to vypadá, že maminky své kočárky používají jako airbag, neboť si neuvědomí, že když ony jsou tak blízko aby se mohly přes stojící auta u krajnice rozhlédnout, dítě v kočárku již, bez ohledu na dopravní situaci, začlo přecházet.
- nejlepší doba na procházku je krásné podzimní šero, pravá strana frekventované silnice a černý zimník, černé kalhoty a kdyby to šlo i černá kukla. Když se přidá někdo, s kým se mohou jít vedle sebe tím lépe.
Přeji všem zodpovědným mnoho šťastných kilometrů.
