Brexit - nový začátek?

Velká Británie udělala na první pohled možná rozporuplnou ale prospěšnou věc, jejíž význam bude doceněn až v budoucnu. 

V tuto chvíli to vypadá, jako by se Velká Británie odchodem z EU musela ekonomicky propadnout na úroveň Bangladéše během asi čtrnácti dnů. Zapomíná se na fakt, že EU je umělým státním útvarem který je tvořen skutečnými státy. A tyto státy existovaly před EU, existují nyní a budou existovat i po Evropské unii.

Můžeme (a jistě budeme) polemizovat o tom, jaké negativní vlivy plynou pro Velkou Británii jejím odchodem z EU. Tím se ale odpoutáváme od hlavního problému kterým není Brexit ale to, co se z EU postupem času stalo.

Zpočátku byla Evropská unie celkem rozumným svazkem států, které spolu již měly uzavřeny série smluv o vzájemném obchodu (Euratom, ESU, EHS) a postupně tento svazek (velmi zjednodušeně řečeno) podpořili jednotnou smlouvou. Kdyby EU fungovala na principu zóny volného obchodu splnila by vrchovatě svůj účel. 

Postupem času se přidávaly další snahy o hlubší integraci vedeny touhou ještě více zlepšit ekonomický výkon Evropy a konkurovat výkonu států v rámci Severoamerické dohody o volném obchodu (NAFTA). Toto byla ještě celkem ušlechtilá myšlenka pokud by se omezila na zjednodušení podnikání a sjednocení některých legislativních podmínek či technických norem.

Bohužel se na realizaci výše uvedeného začali podílet socialisté všech zemí a svými dobrými úmysly se jali dláždit cestu do pekel. Zavedení eura byla věc sporná nicméně spoustě lidí i firem zjednodušila život. Stinnou stránku bylo odebrání možnosti devalvovat měnu při ekonomických problémech, které na sebe nenechaly dlouho čekat u států se slabšími ekonomikami. Totiž monetární unie ke své funkci potřebuje krom jedné centrální banky také přibližně stejný ekonomický výkon jednotlivých subjektů spolu s jednotným legislativním prostředím a zejména jednotnou makroekonomickou politikou. Právě z tohoto důvodu bylo (a dosud je) přijetí eura podmíněno plněním maastrichtských kritérií, které ale většina států nakonec stejně neplnila. A bohužel nebylo moci je přimět k opaku, tak se zvolila metoda lití peněz do kanálu (viz: například Řecko).

Přes všechny výše uvedené varovné signály byla stále více a více prohlubována integrace jednotlivých států a to již v oblastech, které začaly narušovat státní suverenity a zejména zcela jednoduše otravovat lidem život. EU se pasovala do role císaře a jednotlivé státy se pokouší spravovat jako své kolonie s cílem jim vše uniformě předepsat a diktovat co mají a nemají dělat.

Když pominu úsměvná témata jako různé regulace žárovek či nesmyslné ekologické předpisy (spolu s celkové nesmyslnou zemědělskou dotační politikou kam plyne ca polovina vybraných peněz) objevila se časem opravdu vážná témata. A tím posledním u kterého pohár pravděpodobně přetekl byla otázka migrace. 

K tomu, že téma migrace leží evropským politikům (či "neziskovkám" které ovládají) opravdu v žaludku poukazují také články, které se po Brexitu okamžitě vyrojily v médiích. Britové najednou nenávidí Poláky. Nevím proč zrovna je. Možná bude problém spíše v tom, že se po setmění leckdy ve svých vlastních městech bojí vyjít na ulici a určitě ne kvůli Polákům. Jenže ten kvůli komu se bojí na ulici vyjít nevyvolá takový soucit jako je to v případě kulturně blízkých Poláků.

Tedy co vlastně Velká Británie udělala? Jednoduše řekla EU a dost. Dokud šlo o obchod či ekonomický rozvoj EU jako celku dobře. Ale ve vlastním státě chceme být svými pány - od toho si volíme politiky. A nikdo nám nebude nařizovat co smíme nebo nesmíme. David Cameron to řekl hezky - chce aby byly evropské úmluvy zachované. Co tím říká - jen prosté vraťme se k počátku. Nechejme státům jejich suverenitu v otázkách imigrace či bezpečnostní politiky a pojďme si usnadnit vzájemný obchod. To je to co by mělo být smyslem evropského sdružení států. 

Velká Británie samozřejmě riskuje ztrátu ekonomického vlivu a hospodářského růstu, je ale otázkou, zda to co díky tomu získá není z dlouhodobého hlediska pro zachování Velké Británie jako suverénního státního celku důležitější.

Na závěr se nabízí otázka, zda je tohle varování pro evropské politiky dostatečné. Zatím to vypadá, že nadále zůstávají věrni své socialistické tradici a dál se snaží utahovat šrouby. Nezbývá než čekat, který další stát to také přestane bavit.