Milá dcero, včera jsi mi posílala SMS, že jste dorazili z Benátek do Paříže. Že jste chytili perfektního stopa a zvládli to velice rychle. Chtěla jsem Ti zavolat, kam všude se máš v Paříži podívat a Vy už jste mezi tím stopli jiné auto, popojeli a volali mi z Ženevy. A než jsem stačila reagovat, fotili jste se s Mistrem Janem v Kostnici. Mám radost, že si to cestování užíváš, i když se doma pod peřinou o Tebe třesu strachy. Vždycky ale, když od někud z cest voláš, myslím moc na jednu věc, která se přihodila před necelými 20 roky:
Za pár týdnů ve svých 22 letech vstoupíš jako my všichni do Schengenského prostoru. Možná si tu změnu ani neuvědomíš, už teď si couráš po světě, jak Tě napadne. Hranice do většiny evropských států pro nás přestane existovat.
Jestě jsi chodila za ruku do školky, když se nám naskytla možnost podívat se na pár dní do Západního Německa, kde jsem nikdy předtím nebyla, i když jsem celé dětství bydlela pár kilometrů od hranic. Tvůj otec tam tehdy pár týdnů pracoval a poslal nám do zdejší banky nějaké marky, abychom mohli za ním všichni přijet.
Víš, tehdy jsme tam za ním ale nermohli jet celá rodina. Jedno dítě muselo zůstat doma, abych dostala výjezdní doložku. (To byl takový papír, který mi umožňoval tu cestu uskutečnit). Báli se tady všichni o nás, že bychom se domů již nevrátili a zůstali v Německu. Tvůj bratr byl o dva roky starší, a pro mě to byla taková Sofiina volba po česku, které dítě vybrat, a tak jsi nakonec tím rukojmím pro naše soudruhy byla ty. Já vím, že jsi strašně moc chtěla jet taky s námi, že jsi nechtěla zůstat doma s babičkou a že jsi hodně plakala a celou dobu alespoň spala v mé posteli. Vím, že ten slib, že Ti přivezu nejkrásnější Barbínu, kterou tam budou mít, Tě nijak nenadchnul. Ale nemysli, že to pro mě bylo lehké, myslela jsem na tebe celé ty dny a těšila se, až budu zas u tebe.
Já vím, že tomu moc nerozumíš, když Ti to teď vyprávím a těžko hledáš pochopení. jak jsme takhle mohli žít. Díváš se na mě jako na blázna, který si zas něco vymýšlí.
Chtěla jsem Ti jen říct, až mi zas budeš volat každý den z jiného konce Evropy a možná i světa, abys nezapomněla na to, jak jsi tehdy musela zůstat doma. Je totiž strašně důležité tuhle příhodu nikdy nezapomenout...
