Vánoční koledy

Až zítra znovuotevřou velké obchodní domy, setkáme se stejným zbožím, jako před vánoci, možná o malou špetku levnější. Jedna změna však - oproti předvánočnímu času- (který trvá 100 dní) - bude: v prostorách OC nebudou znít koledy.

Dětství jsem prožívala v šedesátých letech v menším pohraničním městečku jako dítě dvou učitelů v místní ZDŠ. Moji rodiče – ač oba věřící katolíci, což jsem zjistila až o mnoho mnoho let později – mi přísně zakázali vstup do našeho venkovského kostelíčka. „Jestli tě tam někdy někdo uvidí, tak se připrav!“, vyhrožoval mi tatínek, „jako učitelé si nemůžeme dovolit, aby naše dítě chodilo do kostela, co by si lidi pomysleli“. (Celé dětství jsem se svými rodiči řešila, „co by si lidé pomysleli“, a tato kouzelná formule ze mě vychovala „slušného“ člověka).

A proto jsem také nevěděla, jak to uvnitř v kostele vypadá. A zvědavě jsem nahlížela dovnitř klíčovou dírkou, když jsem si byla jistá, že mě nikdo z občanů nevidí. Pěkně z ní táhl chlad a vůně kadidla.

Na vánoce hodně vzpomínáme na svá „vánoční“ dětství“. A já při poslechu koled, které nás obklopují od září do konce vánoc, nemohu nevzpomenout na svou maminku, která učila děti v těch nejnižších ročnících základní školy. A nejen učila, ona je i vychovávala při tělesné, výtvarné i hudební výchově:

Před vánoci se maminka rozhodla, že naučí ty malé zpěváčky vánoční koledy. Ve svých písemných přípravách měla ke každé koledě, kterou děti chtěla naučit, vysvětlení, co koleda znamená, o čem se v ní zpívá. Podobné přípravy měla i v den, kdy školu navštívil okresní školní inspektor a zamířil na hospitaci právě do její třídy. V mamince zatrnulo, rozhodně se nedržela školních osnov, ale její přípravy si vypůjčil soudruh inspektor a nezbývalo nic jiného, než podle nich učit.

Pan inspektor se tvářil sice přísně, ale v jeden moment mamince přišlo, že se trochu pousmál, to když zpívala s dětmi „ Dej Bůh štěstí tomu domu, my zpíváme pánu Bohu...“

Když se po vyučování s inspektorem sešla k hodnocení, pochválil ji za dobře vedenou hodinu zpěvu a opravdové nadšení dětí při zpěvu vánočních koled. Ocenil i to, že dětem vysvětlila, o čem se v koledách zpívá. A na závěr řekl: „Dej Bůh štěstí – to byla nejoblíbenější koleda mé babičky, která letos zemřela. Už nám ji pod stromečkem nezazpívá“.

Tak šťastný závěr inspekce okresním školním inspektorem ve třídě mé maminky se mohl stát jen díky tomu, že se psal rok 1967 a blížil se rok 1968 se všemi nadějemi pro naši zemi. Tatínek na Štědrý den přinesl z půdy staré zaprášené jesličky a nemyslel konečně na to, „co si o tom lidi pomyslí“.

A další vánoce 1968 už byly zase bez koled a bez betlému, jen tehdy velmi oblíbená vánoční písnička „Vánoce, vánoce přicházejí“ v rozhlase zvěstovala, že teď už budeme zase jen šťastní a veselí!