Po mnoho let jsem zůstávala dosud nedotčená, neposkvrněná.Tušila jsem, že jednou to prostě musí přijít. Když k tomu došlo, překvapilo mě, jak klidná jsem při tom dokázala být. Nijak jsem se nevzpouzela, nebránila, přestože to bylo nespravedlivé a bolestivé...
Silnici z Karlových Varů do Prahy mám ze všech silnic směřujících k hlavnímu městu nejméně ráda. Maximální rychlost 90 km/h nedodržuje většina vozidel, pomalejší vozidla není kudy předjet, na cestě je celá řada různých omezení, která způsobují časté kolony. Agresivní řidiči předjíždějí za každou cenu i v nepřehledných úsecích a já stále jedním okem sleduji pravý příkop, kam by se dalo v nejhorším uhnout. Ten den jsem se vracela s kolegou ze služební cesty a měli jsme o čem diskutovat. Možná jsme byli na té silnici nejpomalejším osobním vozidlem, které nijak nekličkovalo, prudce nebrzdilo a honem zas nepřidávalo plyn, prostě nikam nespěchalo, jeli jsme podle předpisů.
Možná jsme tím působili i trochu jako brzda, takže nás celá řada rychlejších aut předjížděla v nebezpečných místech i přes plnou čáru. Několikrát jsem musela přibrzdit, abych takového spěchálka rychle pustila před sebe, protože se z protisměru řítilo jiné vozidlo.
V obci Řevničov jede přede mnou auto, které na křižovatce odbočuje vlevo na Kladno. Zpomaluji, přeřazuji na trojku a nechávám auto odbočit. Trochu se rozjíždím, abych mohla přeřadit zpět na čtyřku. Auto se rozjelo malinko víc, než předpisy dovolují, jak jsem sešlápla plyn silnějšího vozu. Rychle tedy ubírám, v tom ale pozoruji, že u silnice stojí muž v černém oblečku, kominík to ale bohužel není... Míří na mě čímsi, co vypadá jako obrovský foťák... Tak rychle obličej do úsměvu, ať mi to na fotce sluší...
Ten úsměv mi nepomohl, po pár metrech mě staví tentokrát příslušník státní policie s plácačkou a čepicí. Ano jsem si vědoma toho, že jsem mohla jet chvilku 62 km/h. Beru si složenku na pokutu tisíc korun a neodpustím si konstatování, že mne dnes předjelo asi 5 aut rychlostí jistě vyšší než 100 km/h přes plnou čáru v nepřehledném úseku. "To víte, paní, když jsme tady, nemůžeme být tam", odpověděl moudře policista.
Svatá pravda, řekla jsem a odjela s trochou hořkosti ve své duši. Chlapcům z Nového Strašecí jsem už na výplaty příspěvek poslala, byla to moje první pokuta v životě, řídím od 17 let. Trochu mě ale postrašili. Bojím se, že když budou tam, kde mohou buzerovat a vybírat, budou chybět tam, kde bychom je všichni moc potřebovali.
Snad nový zákon o policii alespoň těm "městským" vyrazí radary z ruky a přijdou mi pomáhat a chránit mě. Těším se na to, potřebuji to...
