V zemi krále Václava a prince Miroslava se musí povinně zpívat...

Uplynulých deset dní nám tedy dalo zabrat, přátelé. Nepatřím bohužel k těm lidem, které volba hlavy státu ponechá zcela klidné. A tak do mého již tak vzrušeného života vstoupil další zneklidňující faktor - průběžné zprávy našich infromačních serverů o tom, kdo komu ten den vyhrožoval, kdo koho podplácel, kdo koho napadl a komu aktuálně ruply nervy. Média byla plná emocí, prezidentští volitelé plni nemocí a pokud by v pátek nebyl zvolen prezident,  hrozilo reálné nebezpečí, že aktuálně rupnou nervy nám všem...

V sobotu ráno se ještě zamrzlá Praha nestihla probudit do prvního povolebního dne, ze Španělského sálu ještě ani nevynesli židle a kyblíky vyteklých nervů, když já jsem vyjížděla na dlouhou cestu, cestu ale dobře známou, cestu, po které jezdívám domů.  Nikdo se mnou tentokrát nejel a to jsou chvíle, které si hodně užívám. Při řízení relaxuji a vyjet z Prahy do té naší zahrádky je pro mě za odměnu. Řídím ráda sama, jedu si podle svého a nemusím poslouchat rady typu: "Ježiši jeď, máš přednost, jedeš přeci zprava", případně: "Tak už tam prosímtě dej tu pětku, copak ten motor neslyšíš?" Je pravda, že když jedu sama, občas v autě motor neslyším, protože ho zcela přehluší rádio, které mi  při některé písničce hraje hodně nahlas.

Vyjela jsem z Prahy, vycházelo sluníčko a já jsem na dálnici rádio, které neustále opakovalo únavné komentáře k volbě prezidenta, vyměnila za kazetu, na které mám výběr svých nejoblíbenějších písniček. Pomalá písnička - pomalejší jízda, rychlá písnička - rychlejší jízda, však to znáte, samozřejmě v rámci možností vyhlášky a v rámci možností silnice a automobilu.

Najednou se mi stalo něco, co už mnoho let předtím ne. Asi mi taky ruply nervy, nebo nevím, jak si to mám jinak vysvětlit. Začala jsem si s rádiem zpívat. Nejprve potichu, jako bych se bála, že mě cestující v předjíždějících autech uslyší a naboří do svodidel. Moc se mi to ale líbilo, můj zpěv zesílil, přezpívala jsem celou kazetu i druhou stranu. Cítila jsem, že se mi mnohem lépe dýchá, že už mi nebuší srdce, že se cítím celkově skvěle a  že se na té silnici vznáším. Měla jsem najednou v sobě velký pocit radosti, štěstí, úlevy, pohody...

Přemýšlela jsem, proč jsem si ve svém životě zapomněla zpívat? Vždyť dřív jsem si zpívávala, co se to se mnou stalo? Cožpak u nás někdo zpívat zakázal podobně jako v Půlnočním království? A tak jsem vypnula rádio a zpívala už sama všechny písničky, na které jsem si vzpomněla. Hodně jsem při zpěvu otevírala pusu, aby si protijedoucí všimli, že netelefonuji, ale zpívám, lidičky, já si zpívala tři sta kilometrů.

Ano, ruply mi nervy a já to všechno vyzpívala ven, jako když dravec vyvrhne nestravitelné zbytky potravy... Lezly ze mne všechny ty špíny uplynulých dní, ty pocity hnusu, odporu, zklamání a evidentní podrazy, které nám byly servírovány těmi, které jsme si zvolili a kteří by měli být ti nejlepší z nás.

A tak vážený předsedo senátu, vážený předsedo poslanecké sněmovny, vážené senátorky, vážení senátoři, vážené poslankyně, vážení poslanci - můžete začít nanovo. Však to zas ze sebe vyzpívám...