Tátovy oči - Vzpomínka na prázdniny roku 1968

Říká se, že člověk si pamatuje jen to dobré a na špatné zapomíná. Neplatí to ale tehdy, pokud to špatné změní zásadně Váš život - k horšímu. Pak nezapomenete nikdy, pochopí to jen Ti, kteří prožili podobné. Dnešní mládež vnímá srpnové dny roku 1968 asi tak, jako jsem já jako dítě vnímala vzpomínky na okupaci v roce 1939.

Prázdniny pomalu končily a já a moje sestra jsme si ještě před jejich koncem vyškemraly jednodenní výlet do Prahy. Batůžky byly zabalené, řízky nasmažené, vajíčka a turistický salám uloženy v hliníkové piksle. Oktávka naleštěná a připravená k odjezdu. Nějak jsme ale měli  večer před cestou cestovní horečku a nedařilo se nám usnout. Dlouho jsem se převalovala, slyšela jsem, jak tatínek v obýváku  do noci poslouchá rádio.

Probudily mě hlasy rodičů. To už budem vstávat?, myslím si a hned si uvědomím, že jedeme do Prahy a vyrazit chceme hodně brzy. Jdu na záchod a z obývacího pokoje slyším hlasy našich sousedů, jak se o čemsi dohadují s mými rodiči. Honem vzpomínám, jestli jsme se sestrou neprovedly něco, co by paní sousedka přišla "žalovat". Nevěděla jsem, kolik je hodin. Přitiskla jsem ucho ke klíčové dírce, abych slyšela, o čem si povídají. Uslyšela jsem tatínka,  jak říká, že musíme urychleně zmizet za hranice, utéct do Německa. Do západního Německa jsme měli pár kilometrů a já jsme se rozklepala nervozitou. Dospělí si povídali o tom, že u nás to nebude k žití, že se nám všem pomstí  (netušila jsem kdo a za co), že nás pošlou všechny na Sibiř a tatínek vzlykal, že kvůli němu to odnese celá rodina i děti. Maminka říkala, že to nejde teď odjet, že jsme ještě malé a taky plakala. Soused říkal, že si určitě zabalí na cestu, ale musí si ještě všechno důkladně rozmyslet.

Vrátila jsem se zpátky do postele a bylo načase, protože návštěva odcházela. Maminka tiše prošla dětským pokojem, jako by se chtěla ujistit, že jsme ve svých postýlkách.  Dělala jsem, že spím, ale spát jsem už nemohla. Opakovala jsem si německá slovíčka, která jsem už znala a bála se rána, bála se toho, že u dvěří budou stát kufry s našimi věcmi a my budeme odjíždět jako Ti Němci, co je z naší vesnice po válce vyhnali.

Ráno nám rodiče řekli, že do Prahy jet nemůžeme, protože jsou tam Rusáci a je okupace. A že máme být moc opatrné, nikde nic nepovídat a raději nikam nechodit. A že nám všechnou vysvětlí a řeknou, co bude dál, protože zatím sami nic nevědí. Zavřeli se do obývacího pokoje a poslouchali rádio i televizi současně, což mně vždycky zakazovali. Ničemu jsem nerozuměla, ale neptala jsem se, abych se nedozvěděla to, co jsem slyšet nechtěla: že utečeme.

Tak jsem probírala jeden šuplík po druhém a loučila se s věcmi, které se do naší Oktávky, která nezamíří do Prahy ale na Folmavu,  zcela jistě nevejdou. V knihovně jistě zůstanou Děti z Bullerbynu i Birlibán, pokojíček pro panenky s námi také jistě nepojede.

Večer jsem šla alespoň natrhat králíkům tu nejlepší pampelišku, jaká na zahradě vyrostla. Když jsem chtěla dát trávu Ťapině, naší samici, objevil se za mnou tatínek a řekl: "Jen ji pořádně nakrm, je to dobrá máma. Na jaře ji zase připustíme a budeme mít nové malé králíčky."

Překvapeně jsem se otočila. Ona pojede s námi? A nebo - my neutečeme?

 Podívala jsem se do jeho očí, které byly neuvěřitelně smutné a beznadějné. Nikdy jsem u něj takový pohled neviděla. Bylo tam celé to zoufalství dalších dní, které pak následovaly a změnily život ve většině rodin.

Podobné oči jsem u něj viděla pak už jen jednou: pár hodin před smrtí...