I když o sobě z legrace říkám, že jsem "Ferda Mravenec, práce všeho druhu", občas se neubráním tomu, abych nevyužila služeb nějakého - pokud možno šikovného a levného řemeslníka. Když pominu otázku, jak špatně se kvalitní řemeslníci shánějí, zůstává k řešení ještě další problém...
("Ty na sebe všechno na tom blogu vykecáš", říkávají mi kamarádi... )
Tentokrát jsem si zavdala s malířem pokojů...(Co to vlastně přesně znamená "zavdat si"? Ne, nic jsem s ním neměla, chci jen říct, že jsem s ním vešla v kontakt, tedy jestli jsem to tím vysvětlením vylepšila:-))
"Tak, paninko, jak to uděláme, strop bude zase bílý a na zeď dáme barvičku? Jistě, jistě, okříček umícháme dle vašeho přání...", začal hned páníček po ránu v deset hodin, když byl objednán na půl devátou, žoviálně a zvesela.
No nic, bez komentáře, potřebuju něco, já, ne on, že? Musím přiznat, že při údržbě bytu - přestože jsem většinou jen osoba dohlížející - trpím víc než s vlastním tělem u lékaře. Patřím, k ženám, které by měly při rekonstrukci bytu odjet někam, odkud se nedá ani telefonovat.
S mistrem malířským byla "legrace". Nejen že jsem s ním musela poslouchat české komerční rádio a reklamy a zprávy jsem už mohla odříkávat zpaměti, ale musela jsem vyslechnout i všechny komentáře pana mistra k domácí i zahraniční politice.
"Teda pani, já vám řeknu, že už by měli jít do pr.... všichni. A Havel nejvíc, když to všechno rozvrtal. Jestli nebylo za komunistů líp. Nájem jsme platili 150 korun za měsíc a bydlíme pořád ve stejným bytě. Teď nás na starý kolena vyštvou do garsonky. A k doktoru - to je lepší nechodit. Zaplatíte třicet korun a stejně vás jen pošlou do lékárny koupit si léky za svý a necháte tam půl vejplaty. Aby se člověk bál bejt nemocnej..."
Naštěstí se neočekávalo, že budu reagovat. Mé mlčení znamenalo souhlas a měla jsem pokoj. Ostatně kdo potřebuje vymalovat? Já přece...
......
"Tak paninko, pro dnešek jsme hotovi, barvičky vám odleju do skleniček, kdybyste při stěhování něco odřeli... Vidíte, ani jsem moc nenadělal, nebudete mít žádnou práci... "
"A kolik jsem dlužná, pane mistr?", dochází k té pro obě strany závažné otázce...
"Pokud budete chtít lísteček, tak to bude třináct stoveček, pokud potvrzení nepotřebujete, tak to uděláme za devětsetpadesát, co vy na to?
A teď přichází to dilema - dát nebo nedat? To je ta otázka. Dát státu, co si zaslouží a co potřebuje, nebo nedat a ušetřit peníze z vlastní kapsy. Vždyť se to nikdo nedozví, že jsme tady s mistrem malovali...
Nevím, jak řešíte takové situace vy, co je bližší - košile nebo kabát? A jak já? Nevykecam, hádejte...
Ptala jsem se přátel v Německu, jestli se tato "Lístečkovaná" hraje také u nich. "Kdepak", vrtí hlavou, "u nás by si práci bez potvrzení nikdo dělat netroufl. Chodí často kontroly a obrovskou pokutu platí nejen pracovník, ale i zákazník".
Tak zas nevím, co u nás s tím? Jen vím, že Ferda Mravenec by lísteček napsal určitě každému, protože věděl, že peníze potřebuje nejen on, ale celé mraveniště ...
