Tak co, sousedé, kolik jste letos po svátcích vyhodili jídla?

Tak zněl titulek článku, který jsem hned po vánocích rozepsala, ale nakonec raději nedokončila. Ten článek měl krititizovat naši společnost za to, že příliš plýtvá a vyhazuje. Týká se to zejména potravin. Článek měl být o nesmyslných zásobách, které si na vánoce syslíme do svých ledniček, mrazniček a spíží a  které neodpovídají naší potřebě. Ano, správně, odpovídají lidské nenažranosti.

"Nevím, jak jinde, ale v Praze by se popelnice měly jmenovat spíše jídelnice. Alespoň tedy po vánočních svátcích určitě. Vzhledem k tomu, že po oslavách konce roku značně přetékají, lze v nich zahlédnout mnohé z toho, co bylo ještě před pár dny v lákavé nabídce našich potravinových hyper-super-marketů.  

Nejsme příliš žravá rodina. Naše předvánoční nákupní košíky jsou pro ostudu a ve frontách u pokladen se po nás spoluobčané většinou soustrastně otáčejí: "Tak málo jídla na tolik volných dní? Vždyť je spousta potravin a alkoholu tak levných v akci!"  Kroutím hlavou nad přeplněnými nákupními vozíky a v duchu přemýšlím o tom, kdo může takové množství jídla asi spořádat. Možná pán organizuje během vánočních prázdnin tábor pro 30 dětí, jinak si totiž to ohromné množství zásob neumím vysvětlit.

Je pravda, že to, co lidé vyházeli do popelnic, může být zanedbatelné proti tomu, co se vůbec neprodalo a vyhodilo se z obchodů do odpadu rovnou."

Tak nějak měl začínat fejeton na téma nenažranost a obžerství na počátku nového tisíciletí. Fejeton o době, kdy se lidé potkávají hlavně v konzumu, a proto se jí bude  jednou v dějinách říkat doba konzumní.

Ten fejeton jsem nedopsala. Říkala jsem si, že lidi střídmosti stejně nenaučím a ten, kdo si místo meditací a vánočního rozjímání dopřeje raději půl kachničky s knedlíčkem a se zelím mi zase v diskuzi napíše, abych nepsala o tom, čemu nerozumím. Měl by pravdu, protože kachničku pozoruji raději na hladině rybníka než plovoucí po hladině omastku. 

Na ten rozepsaný článek, na nesmyslné předvánoční nákupy potravin, které se posléze povalovaly kolem odpadních nádob, jsem si vzpomněla až dnes při pohledu na lidi postižené neuvěřitelnou přírodní katastrofou. Na lidi, kteří se doslova rvou o každý kus jídla a pitné vody, pokud se někde nějaká pomoc vůbec objeví. Na lidi, kteří mají už několikátý den hlad a žízeň.

Vzpomněla jsem si při tom na ty nedávné hody, které je u nás zvykem kolem vánoc a Silvestra pořádat, a napadlo mi, jak hodně nám chybí střídmost a pokora. Jak si nevážíme toho, co máme, jak jsme nevděční a nikdy nemáme dost. A přitom k takovému obrovskému lidskému průšvihu stačí většinou jen malá chvilička...

Neumíme příliš pomoci lidem postiženým přírodními katastrofami, ale každá taková událost by se měla zapsat do naší duše. Měli bychom si všimnout toho zdviženého prstu přírody, která nás opakovaně varuje a nabádá nás ke vděku za chléb náš vezdejší.

Bože, odpusť nám naše viny, neuveď nás v pokušení a zbav nás od zlého, amen.