Byla jsem včera v prodejně jednoho mobilního operátora. Staral se o mne zaměstnanec, který měl na tričku cedulku s nápisem: "Jsem tady pro vás". S podobnou cedulkou by mohli přijít dnes do tříd učitelé před naše děti...
Školství je služba, kterou poskytuje stát za peníze daňových poplatníků. Na zlepšení kvality této služby se může podílet každý z nás, ale určitě by se na něm měl podílet každý rodič školou povinného dítka.
x x x
"Mami, máš jít za soudružkou učitelkou," řeklo mí dítko, když jsem pro ně přišla do školy. "A jejej", pomyslela jsem si, "copak jsme zase provedli?" Vyzula jsem botky a v ponožkách odkráčela za příslušnou soudružkou.
"Teda paní Klokočníková, to co mi dneska řekl váš syn, to se mi nestalo za třicet let praxe, co mám ve škole."
"Ano, prosím, chápu, je trochu prostořeký, omlouvám se, copak se stalo?"
"Není vůbec důležité, co se stalo, ale strašné je to, co mi řekl. Když jsem mu řekla, aby dojedl oběd, řekl mi: Já to řeknu mámě a ona na vás přijde! Za celá léta praxe jsem nepotkala drzejší dítě."
"Ano, asi to mohl formulovat jinak, ale chtěl vám asi sdělit, že se mu děje něco nespravedlivého a že mi to řekne, abych se ho zastala. Dělám to dost často, on to ví. Nezlobte se, dítě opakuje slova svých rodičů a asi to nedokázal vyjádřit lépe."
"Ale vážená paní, my tady těch dětí máme ve třídě třicet. To bychom nic neudělali, kdybychom řešili s rodiči každou blbost."
"Ale můj syn to asi nepovažoval za blbost, tak vám jen řekl, že to bude řešit se mnou. Zeptám se ho na to, co se stalo, a probereme to spolu. "
"Byla bych ráda, aby se něco takového příště neopakovalo, nemáme zájem na tom, aby se podobně drze chovaly i ostatní děti."
Aha, řekla jsem si, není zájem řešit námitky rodičů. „My si to tady chceme dělat dle svého uvážení a vy – rodiče - nám do toho nekecejte.“ Ano, my rodiče, kteří to financujeme, máme ve škole děti jako rukojmí a dokud tam budou chodit, máme raději držet hubu, protože jinak to naše děti odnesou…
XXX
Ta příhoda je z konce devadesátých let, kdy se atmosféra v naší společnosti uvolňovala, lidé již rovnali své ohnuté páteře a začali si uvědomovat, že si nemusí všechno nechat líbit. Zanedlouho tomu bude dvacet let, kdy jsme se přestali bát tu pusu otevřít. Když se podívám na stav našeho školství - tedy tu část, hrazenou státem - nemám pocit, že by se zas tak výrazně změnil. Sice už neučí soudruzi a soudružky, ale co dál? Je to skutečně jen problém nedostatku financí nebo jde také o to, že my - uživatelé a plátci této služby - se nezajímáme dostatečně, jak ta služba vypadá? Vždyť co je důležitějšího, než výchova a vzdělání našich potomků, kteří to tady jednou povedou po nás a budou nás mimochodem živit a pečovat o nás. Vždyť co je cennějšího, než možnost podílet se na výchově mladé generace.
Pamatuji se, jaký byl nezájem o práci třídního důvěrníka z řad rodičů, pamatuji si, jaká byla neochota rodičů se na řízení školy podílet. Ten přístup, kdy rodiče očekávají, že kvalitní školství je samozřejmost poskytovaná státem, školám moc nepomůže. Jedině cesta přinášení nových nápadů, námětů a občas i stížností ze strany uživatelů této služby, tj. rodičů, kteří jsou zodpovědní za své nezletilé potomky, povede ke zlepšení. Lhostejnost ještě nikdy žádnému zlepšení nepomohla.
Přála bych všem dětem, které dnes začnou chodit do školy, aby pro ně bylo samozřejmé, že půjdou za svými rodiči, kdykoliv budou mít pocit, že se jim ve škole děje něco nedobrého. A přeji jim, aby se rodiče jejich problémy zabývali. Pokud si sami rodiče nevyžádají od státu kvalitu ve školství, nemohou očekávat, že dojde k jejímu výraznému zlepšení. A věřte, že některá zlepšení žádné velké peníze nestojí…
P.S. Autorka by chtěla na závěr článku říci, že jako dítko z učitelské rodiny zná dobře náročnost učitelského povolání. Sama chtěla kdysi studovat pedagogiku, z rozhodnutí Velké strany byla žádost o studium zamítnuta. Možná naštěstí zamítnuta – protože dělat učitele je fakt strašně moc těžký…
