Zase jsem pochodovala se šampuskou plnou své právě odebrané moči ze záchoda zpět do ordinace. Prošla jsem z jednoho konce přeplněné čekárny na konec druhý za sledování nudících se pacientů. Elegantně oblečený manažer přestal číst MF Dnes a zahleděl se do mnou nesené nádobky se žlutou tekutinou, možná snil o skutečném šampaňském, nějací mladíci se mi pochechtávali, malá holčička se maminky ptala, co to ta paní nese. Píše se rok 2008...
Naše poliklinika OÚNZ mívala kdysi v přízemí obrovskou Kartotéku, kde byly uloženy karty všech občanů, kteří spadali svým bydlištěm na tuto polikliniku. V Kartotéce bylo několik přepážek, za kterými seděly úřednice ve stejnokrojích zdravotních sester a objednávaly pacienty na všechna oddělení polikliniky. K přepážkám vedly od rána do večera dlouhé fronty občanů, kteří se chtěli objednat na jednotlivá specializovaná pracoviště.
Způsob organizování zdravotnické péče o tyto nemocné nebo potenciálně nemocné byl tak odpuzující, že případné zneužívání i bez vybírání poplatků vážně nehrozilo. Postavila jsem se na konec jedné té fronty a po té, co jsem vyposlechla žádosti o objednání předchozích deseti pacientů včetně jejich zdravotních potíží, šourala jsem se k úřednici já. Ohlédla jsem se za sebe, stálo tam dalších asi deset lidí, kteří nervózně popocházeli ve frontě a mračili se, že je zdržuji. " Tak další prosím", popohnala mne úřednice. "Ráda bych se objednala na gynekologii", špitla jsem nesměle. "Co potřebujete?", bafla na mne úřednice. " Napsat prášky." "Jaký prášky?" "Antikoncepci", zašeptala jsem. "Nahlas, neslyším", pravila žena za přepážkou. Zopakovala jsem své přání, hlasitě zvolala své jméno, bydliště a rok narození a zahanbena odešla s lístečkem, na kterém bylo datum mé návštěvy u lékaře. Psal se přibližně rok 1980.
Píše se rok 2008. Stojím přede dveřmi soukromé ordinace specialisty, narvaná čekárna bedlivě sleduje, jestli nehodlám předbíhat. Bojím se zaklepat, nápisem na dveřích je to přísně zakázané, tak čekám. Když vyjde sestřička, nesměle poprosím, zda bych se nemohla objednat k paní doktorce. "Co máte za potíže", ptá se sestřička. Mám pocit, že všechny oči v čekárně se podívaly na mne a cítím velký stud. Požádám, jestli bych o svých potížích nemohla mluvit v ordinaci. "Paní doktorka tam má pacienta, pokud chcete jít dovnitř, musíte počkat jako všichni ostatní". "Ale já se chci jen objednat", namítnu. "To říká každej "JENOM", pak jste tam půl hodiny".
Odešla jsem. Nechtěla jsem se prosit tam, kde nectí základní právo člověka na soukromí. Pokusím se to vyřídit telefonem, snad to půjde. Cestou domů jsem se ještě zastavila v pobočce banky, u které má veden účet můj syn, abych mu na něj vložila nějaké peníze v hotovosti. Synek je v zahraničí, "penízky došly, mami pošli". Odebírám lísteček s pořadovým číslem a po dvou minutách čekání vcházím do dveří diskrétního boxu, kde sdělím úřednici za přepážkou několik potřebných čísel a předám několik tisícikorunových bankovek, které si synek za pár minut vybere v jiné měně 2 000 km odsud. Celá akce trvá necelé dvě minuty, odcházím a mám zas o čem přemýšlet...
