"Pusťte mne z té klece ven, budu zpívat celý den"

Postava chudého ševce v pohádce o pyšné princezně je velmi symbolická. Už jako pubertální dítko, když jsem se na tu pohádku dívala, jsem si vždycky znovu  připomněla písničku Karla Kryla a skutečnost, že i já žiju v kleci totality, v zemi, "kde zakázali psát a zakázali zpívat".

Měla jsem však štěstí a na prahu Kristových let pro mne začal - tedy aspoň jsem si to tehdy myslela - nový život. Před dvaceti lety k nám sice nepřišel moudrý král Miroslav, ale lid se - alespoň dle oficiální verze - osvobodil sám.  A protože český lid je v podstatě hodný a mírumilovný, obešlo se to dokonce bez násilí. Když se dnes dívám v dokumentech do tváří lidí, kteří se v tak ohromném množství zapojili do akcí namířených proti totalitě, vidím tam obrovskou naději i touhu po svobodě. Vidím tam i naivitu těch, kteří očekávali, že s příchodem svobody u nás začnou létat pečení holuby rovnou do huby.

Pozorovala jsem vždycky našeho potkana Apple, kterému jsme občas otevřeli klec a dali mu na chvilku svobodu: vždycky se vrátil raději rychle zpět tam, kde měl bez starostí co jíst, co pít, kde spát a vlastně i bezpečí.

A tak nám uteklo dvacet let života. Dvacet let života na svobodě. A my se chováme jak ta zvířátka, která žila léta v kleci a najednou se z té klece dostala ven: zmítáme se v nejistotách, hrozíme se vlastní neschopnosti postarat se o sebe a svou rodinu, lenost omlouváme nedostatkem příležitostí, abychom se posléze dopracovali k tomu, že v kleci bylo sice všeho málo, ale to málo bylo jisté a bez námahy. A tak si do té klece zase raději vlezeme zpět...  Přestaneme "šít boty" a budeme čekat s nataženou dlaní, kdy nám zas někdo dá něco zadarmo. A volit budeme ty, kteří slibují, že část toho, co seberou těm, kteří se snaží, seč jim síly stačí, rozdělí všem lenivým.

A levice se raduje: vděčný lid je možné snadno ovládat. A tak "slibují, co slíbili, a odvolávají, co odvolali". Ne ne, totalita nám už doopravdy nehrozí,  ale vláda komunistů bohužel ano. Při pohledu na volební preference je docela reálná. Při vzpomínce na ty, kterým komunisti znemožnili využít svých schopností a kteří boj proti totalitě nikdy nevzdali, mi je hodně smutno. Promiň nám to, tatí...

A strana, která vyhrála poslední volby a slibovala, že udělá co nejlepší podmínky pro ty, kteří se budou poctivě snažit do té státní kasy něco nasypat namísto natažené dlaně, dělala svým voličům radost asi tak 24 hodin po volbách. Po vystřízlivění z oslavných přípitků se nikdy nechovala a nechová jako vítěz (pořád tím vítězem totiž je, kdo by to řekl, že...?), ale zbaběle ustupovala a ustupuje stále drzejším požadavkům protivníků.

A ti, kteří by měli za tuto situaci nést zodpovědnost na všech stranách politického spektra a zmizet do propadliště dějin, se budou drze dál ucházet o hlasy voličů a dál povedou tuto zem do šapitó největších a nejzábavnějších světových cirkusů.

A tato země stále nevzkvétá a lidé v ní nezpívají. Jen šašek se škodolibě usmívá, zvoní klíči na stařičkého mocnáře na hradě a cosi brumlá o tom, že "teď už konečně máme to, co jsme tehdy před dvaceti lety chtěli..."

Prosím Vás, lidi, nevíte, kde je to království moudrého krále Miroslava...