Každý normální člověk má v sobě touhu udělat svým blízkým radost nějakým dárkem. U příložitosti jmenin, narozenin, vánoc nebo prostě jen tak - chceme druhého něčím potěšit. Umět vybrat věc, která by druhému udělalal radost, ale bývá obtížné. Možná se trefíte do vkusu své dospívající slečny dcery a odhadnete, jaké sportovní či elektronické potřeby si přeje váš synek. Jak ale potěšit naše stařenky a staříky, dnes označované krásným českým slovem - seniory...?
Naše teta Boženka byla pedantsky čistotný člověk. Její byteček byl pravidelně oprašován, načančáván, leštěn a pulírován, okna byla myta každé první úterý v měsíci a koberce luxovány dokonce několikrát denně. K tomu účelu teta používala stařičký lux, který si se strejdou koupili před několika desítkami let. A protože pytlíky do tohoto luxu již dávno nebyly k dostání, vyklepávala teta zahalená oblaky prachu látkový pytlík se smetím přímo do popelnice. Když se lux pochroumal a odmítl cucat prach a nečistoty, nasadil si strejček brýle, připravil nářadí a vysavač "operoval": rozebral, vyčistil, součástky opravil a lux tetičce sloužil dál. A teta vysávala a vysávala a vysávala...
Ležela jsem v lehátku na zahradě tetina domku a poslouchala kvílivý zvuk stařičkého domácího spotřebiče, který teta proháněla po kobercích svého bytu. Lux již moc dobře netáhl, ale soustavným a opakovaným přejížděním po koberci nakonec drobeček vcucnul do svého pytlíku. Přála jsem si, aby už ty úklidové práce skončily a konečně bylo v zahrádce ticho. V ten moment se do mé hlavy dostavil ten nápad: "Vždyť teta bude mít v létě osmdesáté narozeniny. A dnes se dají koupit krásné vysavače s několika funkcemi, velkým sacím výkonem a zásobami pytlíků...!" Poskočila jsem si nad tím nápadem radostí a těšila se, jakou jistě udělám tetičce s novým úžasným zařízením radost.
Přišel den D, vtrhli jsme k tetě Božence s kyticí růží a obrovskou krabicí, která ukrývala dárek i naše očekávání velké tetiny radosti. Teta se nejprve ošívala, že ona už přece nic nepotřebuje, proč utrácíme peníze, ale když viděla naše napětí a očekávání, krabici konečně rozbalila. Nejprve nevěděla, co se to na ní dívá z krabice za příšeru, pak ale pochopila a zaprotestovala: "To si vezmete domů, já to přece nepotřebuju, my s dědou lux máme a ten mi vydrží až do smrti a s tímhle krámem já teda vysávat nebudu..."
Možná naše zklamané obličeje a předvádění toho úžasného zařízení i atmosféra slavnostního narozeninového dne způsobily, že se teta přece jen nechala přesvědčit, nový vysavač přijala a dokonce ho vyzkoušela na drobečcích z narozeninového dortu, které naše děti roztrousily po koberci. Starý lux jsme večer raději naložili do auta a odvezli do sběrného dvora, který bývá pohřebištěm starých věcí, které již dosloužily...
Po měsíci jsme přijeli opět k tetě na návštěvu a její byt jsme nepoznávali. Na kobercích se povalovaly chuchvalce prachu a chlupů kocoura Honzy a celý byt působil poněkud zanedbaně. Teta Boženka, jindy v čisťoulinké zástěře a načesaná, byla neupravená, zšedivělá a jakoby najednou zestárlá. Když vyšla na zahradu, zeptala jsem se strejdy, jestli není nemocná a jestli něco nepotřebuje:
"Já Ti nevím", řekl strejda, "ale co jste minule odjeli, úplně se změnila, přestala uklízet, vůbec nevysává, a dokonce mě ani nepeskuje, když se nepřezuju, a Honzovi neutírá tlapky, když je venku mokro, je jí to všechno úplně jedno. A ten "váš" nový vysavač stojí v komoře tak, jak jste ho přivezli, a ona jen pořád naříká a ptá se, co se asi stalo s tím jejím starým a že tady s námi přece ještě mohl být... "
