Přátelé, nechci vidět vaše fotky z dovolených, chci vidět vás!

"Digitální fotoaparáty škodí vztahům mezi přáteli", napsala bych na všechny ty kouzelné přístroje, které chrlí stovky obrázků za hodinu. Skončil čas dovolených, s příchodem zimního času přichází čas dlouhých večerů a večírků u přátel...

Založíme svíčky do svícnů, v ledničce vychladíme skvělá vína dovezená za "pár šupů" z dovolené, spíchneme pár jednohubek, zapojíme dataprojektor a na zdi "vyrobíme" promítací plátno z již nepoužívaného lněného prostěradla.

Kdosi zvoní, návštěva konečně přichází... "Ale ne, nezouvej se, vždyť je tam sucho a Pepa to tady pak stejně vyluxuje..." Tak šupky dupky do pokoje do pohodlného ušáku...

"Jak dlouho jsme se neviděli?" "No,  od jara přece, pořád jsme byli v jednom kole a v pátek po práci hned letěli na chalupu - to víš, tráva roste strašně rychle a sekat se musí pořád... Ale byli jsme na úžasné dovolené, už to máme připravené, plný cédéčko fotek, hned začneme promítat, uvidíš fantastické snímky z Řecka, Pepa je skvělej fotograf, takové snímky jsi ještě nikdy neviděla..."

Na plátěném prostěradle probíhá báječná dovolená rodiny Šimůnkových, vyprávějí jeden přes druhého: "Milostpani v plavkách, milostpani bez plavek, to raději rychle přeskočíme, že, a tady jsme bydleli, nádherný hotel, pětihvězdičkový, ól inklusív, sice jsme třikrát měnili pokoj, to víš, Čecháčky se snaží všude ošidit, stálo nás to dvacet euro, ale nakonec jsme konečně dostali to, co jsme si představovali s výhledem na moře, a toho jídla, co tam bylo, přibrali jsme tři kila, viď Pepo... " Fotografie jsou skutečně téměř dokonalé, nebýt těch faldíku na prostěradle...

Šimůnkovi si připomínají společné zážitky a už ani nevnímají, že v rohu pokoje v ušáku sedím já, pomalu usrkávám červené víno a představuji si, jak by bylo krásné ležet doma s knížkou u kamen na kanapi. Stýskalo se mi po těch dvou bláznech, moc jsem si s nimi chtěla popovídat - jen tak, poklábosit o životě, zavzpomínat, vždyť se známe tolik let...

"A opravdu už musíš domů, to je škoda, že nemůžeš zůstat déle. A nechceš tady přespat? Máme ještě připravené video, je to asi půlhodinka, nádherné záběry z akvaparku, tam jsme se fakt vyblbli, nechali jsme si to profesionálně sestříhat a podmalovat hudbou... Tak tedy příště, ale přijď brzy, za týden se letíme ještě ohřát do Egypta, to budeš čubrnět, co zas nafotíme..."

Doma jsem vytáhla ze skříně malý kufřík se starými fotografiemi a našla jsem tu, na kterou jsem celý večer myslela. Je na ní "taky akvapark"... To mi byl asi jeden rok... Ty dnešní akvaparky mi takovou radost neudělají jako mi tehdy udělaly ty necky plné vody...  Při pohledu na staré černobílé fotky jsem ucítila vůni tatínkovy fotokomory - vůni vývojky, která trochu tajemně vykreslovala mé první fotografie. Znovu jsem prožívala ty pocity očekávání, kdy se v kouzelné "živé" vodičce vytvářely obrázky, pořízené fotoaparátem Flexarett na dvanáctisnímkový film. Ještě mám ten foťák schovaný... Napadlo mi, že člověk asi začne být starý, když se mu začnou líbit staré nemoderní věci.

Příští sobotu jsem pozvaná na návštěvu k Morávkovým, spolužáci ze školy. Na dovolené byli v Holandsku, v zemi tulipánů. Mám se prý těšit, nafotili skoro tisíc fotografií... Tě prsk, zas místo otevřených dušiček jen gigabajty "cizích" zážitků...

Foto: Jiří Pelikán (Necky), Foto: V. Vančura (Corsica)