Pomóóóc! Chci ochrankůůů!

Tak ráno zas poletím do práce. A zas mě všichni budou hned od božího rána obtěžovat různými otázkami... Je mi to tak nepříjmné. Sotva se vypotácím z postele, tak se na mě hned všichni vrhnou. A tak si ještě na chvilku přitahuji peřinu, zavírám oči a představuji si, jak před domem přibržďuje černá audina a z ní vystupuje dvoumetrový bodyguard...

Pak ale přece jen vstanu a kolotoč otázek začíná:

"V kolik si zas večer přišla?"

"Kdes byla tak dlouho?"

"V kolik se odpoledne vrátíš?"

"My nemáme rohlíky?"

"Co bude k večeři?"

"Pustíš už mě do té koupelny, nebo se mám jít umejt ven k vokapu?"

"Musí ti ta televize tolik řvát?"

"Dáš mi ňáký peníze?"

Na schodech domu mě zastaví soused a osloví mě jako předsedkyni domovního výboru:

"Tak co bude s těma stoupačkama, milostivá?"

"Kdy "se"uklidí ta půda?"

"Čí čokl zas počůral to zábradlí?"

U vchodu do metra mě obstoupí skupina studentů:

"Přispějete na nemocné děti?"

"Dáte nám něco na maturák?" 

Pak ke mně přijde muž v kravatě a ptá se:

"Uvažujete o hypotéce?"

V metru usednu na sedadlo, zahledím se do novin, přichází revizor a říká:

"Máte jízdenku?"

Vystupuji z metra a na otázku: "Chcete změnit operátora?" raději neodpovídám a rychle pospíchám do práce. Odmítám nabídku Jehovistů, mávnutím ruky odháním bezdomovce, který po mně žádá drobné, a jsem ráda, když se za mnou zavřou dveře kanceláře.

Můj spořič obrazovky mi položí první pozitivní otázku pondělního rána: "Už sis dala panáka?"

A pak se divte, že paní premiérová jezdí do práce raději vládní limuzínou. Proč by nejela, když jí to zaplatíme. Nikdo ji neobtěžuje, neklade hloupé otázky a ještě si popovídá s jistě příjemným a mužným bodyguardem...

http://zpravy.idnes.cz/specham-rekla-topolankova-a-odjela-vladnim-dzipem-f7h-/domaci.asp?c=A080315_090734_domaci_klu