Těm, kteří se starají, živí, vychovávají, učí, hrajou si i hladí... A dost často taky fandí fotbalu a dostali v předvečer svého svátku krásný fotbalový dárek...
Jako druhorozená dcera bez naděje na to, že se v naší rodině objeví ještě mužský potomek, byla jsem svým otcem vychovávána k lásce k fotbalu i hokeji. A to nejen jako fanoušek (výhradně Sparty a nároďáku), ale i jako aktivní hokejistka a fotbalistka na venkovském hřišti případně v zimě na našem rybníčku. Pod stromečkem se tudíž občas objevil nový míč, hokejka nebo chrániče, které mi maminka sama ušila. No jasně, u obou sportů jsem se zašívala hlavně v bráně.
S tátou jsem jezdívala na fotbalové zápasy, chodila fandit našemu městu v místním přeboru. S tátou jsem fandila u televize a učila se držet palce i fanouškovsky nadávat.
Čas ale strašně rychle utíká a najednou je z vás velká holka a máte úplně jiné starosti...
Když táta v roce 1996 ležel vážně nemocný v nemocnici, věděla jsem, že musím fandit za oba nejen při Mistrovství světa v hokeji, které jsme mimochodem v Polsku vyhráli, ale i v létě při Mistrovství Evropy ve fotbale.
Ten červnový den, kdy jsme sice neporazili Německo a stali se jen vicemistry Evropy, vletěla jsem k tátovi do nemocničního pokoje a už od dveří jsem volala:
"Ahoj, tatí, byli jsme druzí na Mistrovství Evropy! Skoro jsme to vyhráli..."
Táta ležel nehnutě, jeho oči se dívaly do stropu a na radostnou novinu nijak nereagoval.
"Tatí, ty spíš? Slyšíš mě? Ty nemáš radost? Vyhráli jsme, porazili jsme i Německo!"
"Víte paní, ono nám je to tady už tak nějak jedno", řekl mi starší také vážně nemocný pacient, který ležel na protější posteli.
"Tatí, tatí, cožpak tebe to už vážně vůbec nezajímá? Takovej fanoušek!"
Táta se na mě otočil a já z jeho pohledu pochopila, že je zle, že je konec!
Táta pak brzy umřel. Zůstala jsem tady po něm já, a tak fandím za oba a myslím při tom na něj.
Teď už ale vím, že dokud fandíme, žijeme, neumíráme, máme se dobře. Až mi jednou bude úplně jedno, na jakém místě v Evropě jsme ve fotbale, začnu mít teprve strach...
