Byl velmi parný letní den, ulice v Praze se doslova roztékaly. Vracela jsem se z práce domů po pražské severojižní magistrále ve směru na sever, doufajíc, že tam bude chladněji než na jihu. Doprava i vzduch se zcela přestaly pohybovat. Po zádech mi tekly potůčky potu a zřejmě i nervů. V autě nemám klimatizaci a stažená okénka problém vedra neřešila, pouze umožňovala vstup smogu do kabiny vozu. Chtělo se mi na záchod a docela i plakat. Mé auto náhle doskočilo na místo, kde seděl ve svém voze za staženým okénkem jiný "chudák" bez klimatizace. Kdykoliv jsem se podívala doleva, naše oči se setkaly, viděli jsme se hodně z blízka, skoro jako v manželské posteli. Pán vypadal klidně a vyrovnaně, z reproduktorů jeho auta se linula písnička: "Don´t worry, be happy" (český překlad: Nenasírej se). Asi si všiml mé nervozity, kolona se totiž už čtvrt hodiny nepohnula, a když jsem se opět podívala doleva, usmál se a řekl mi: " Pani, to jsme blbci, co? ". Jeho pohodový výraz mě donutil úsměv opětovat, dokonce mě napadlo, že by to nemusel být špatný způsob seznamování. Prostě každých pět minut zastavíte u jiného auta, pokecáte a pokud budete chtít, vyměníte si s řidičem vizitky. My jsme si s oním sympaťákem vizitky vyměnit nestihli, moje kolona se "bohužel" právě dala do pohybu... *
"Tak by se prý po zdražení hromadné dopravy vyplatilo na kratší vzdálenosti jezdit do práce autem," oznamuje mi dítko. Představuji si, jak každé ráno nasedám před domem do auta, a když se mi konečně podaří vyjet z chodníku na silnici, vyrážím z Dejvic směr centrum:
V brzku se řadím do kolony aut v Korunovační ulici. Tam je to docela příjemné: ulice je kryta bohatými korunami stromů, takže tam v létě za chládku, v zimě s topením na plné pecky, můžete v pohodě dosnídat, namalovat si nějaký ten obličej, vyřídit několik telefonních hovorů (pozor, bývají tam policajti), přečíst noviny, které dostanete až do auta, nechat si umýt sklo a projít úkoly v diáři. Chybí jen ranní teplá káva, kterou snad časem začnou donášet až do aut, jako kdysi prodávali na nádražích horké párky a limonádu. Doporučuji ale doma vyřídit malé i velké strany, tady se nikam odskočit nedá.
Popojedu Letenským tunelem, tady se mi ztrácí signál v rádiu, takže zas nevím, jaké bude počasí, a mířím na naši oblíbenou magistrálu. Zde posunování pokračuje, občas nějaký ten adrenalin, když se z obou stran řítí sanitky a opravdu opravdu není kam uhnout. Přemýšlím, zda se v sanitce umírá nebo rodí a doufám v tu optimističtější variantu. Pozoruji v zrcátku ranní zívající řidiče a přemýšlím, kam mají asi namířeno a podle výrazu v obličeji odhaduji, co je asi dnes čeká. Možná, kdyby řidiči věděli, kolik kamer je monitoruje a že je pak národ ve zpravodajství sleduje v televizi, tak by se snažili do kamer trochu usmívat.
Další veselá hra začíná, když chci auto někam zaparkovat. Objíždím bloky v ulici , kde pracuji, a zjišťuji, že poradu asi nestihnu, leda bychom se spojili přes telemost do mého auta a já tak při kroužení kolem bloku mohla být platným členem pracovního kolektivu. Když konečně objevím parkovací místo, je asi půl kilometru od mého pracoviště. S notebookem na zádech a ve vysokých podpatcích škobrtám a přemýšlím o výhodnosti osobního automobilu.
Když si dosním tento horrorový sen, začnu raději vyklepávat po bytě všechna prasátka a skládat korunky na tramvajenku. Zrovna dnes v metru hlásili, že už se začnou na příští rok prodávat a že nám přejí příjemné cestování hromadnou dopravou. No tak jo, tak já to tedy zase koupím, bude nás takových zase určitě velká hromada.
*A ta Seznamka by se stejně asi nepovedla. Já jsem pak od toho sympaťáka popojela k volkswagenu s jedním mladíkem, ten měl svůj vůz zcela utěsněný, na hlavě měl pletenou čepičku, aby mu netáhlo na makovičku z klimatizace, a mlátil celým tělem v rytmu techna. A vůbec si nechtěl povídat, natož se seznamovat a natož se na mě usmívat... :-)
