Hokejoví fanoušci budou ode dneška usedat k televizím s nadějí - s nadějí výhry hokejového šampionátu v Praze. Ta výhra - pokud bude - bude znamenat jen tolik, kolik má taková sportovní výhra znamenat. Tehdy jsme však usedli k televizi s jinou nadějí - s nadějí výhry nad lvem, který zakousl malého zajíčka.
Moji rodiče spolu netrávili volný čas příliš často - spíše jsem jejich soužití jako žáček základní školy vnímala jako decentně oddělené. Několik výjimek tento vztah ale měl - když hrál český hokejový manšaft na mistrovství světa nebo na olympiádě, usedali rodiče k televizi, každý do svého křesla a fandili jako o život.
Už jako malé dítě hrající si s kohoutem pod stolem, pozorovala jsem tuto skutečnost s velkým nadšením - naši se asi mají přece jen rádi - vždyť spolu zpívají hymnu na začátku každého zápasu, tatínek stojí v pozoru jak starý voják, maminka v čisté zástěře s vlasy od holiče usedá prožít si ten sportovní svátek, fandí, komentují zápas, vyskakují, objímají se i líbají.
Jako starší dítě jsem se pak přidala k jejich sportovnímu nadšení a fandila jsem o sto šest. Znala jsem všechny české hokejisty, každý v naší rodině měl nějakého oblíbence. Ségra měla nad postelí Golonku, já zas Nedomanského. Maminka milovala Jardu Holíka, tatínek na kluky nebyl, ale myslím, že nejvíce obdivoval Vladka Dzurilu.
Šampionát v roce 1969 má zvláštní atmosféru - před několika měsíci do země přijely sovětské tanky, aby nás osvobodily od svobody.
Je 21.3. roku 1969. Je pátek. Usedáme k naší černobílé televizi značky Dajana a už teď je jasné, že to nebude obyčejný zápas. Ten odpor vůči sovětským hokejistům je vidět s každým pukem vystřeleným na sovětskou branku. Ten zápas jsme vyhráli 2:0. Rodiče zpívali hymnu vítězům, až z toho mrazilo, plakali. My děti jsme mohly jít spát až po půlnoci. Slavila se naděje, kterou v nás toto vítězství vyvolalo. Naděje na změnu a návrat před srpen 1968.
Druhý zápas za týden jsme vyhráli také - 4:3. Oslavy sportovního vítezství odstartovaly normalizaci, kterou jsme pěkně odskákali. (Kdo neskáče není Čech.) Nepomohly žádný branky, byly tady ruský tanky. Čtvrt století.
Nepomohly nám žádné hokejové výhry - naše země ztratila všechny své naděje...Naděje to byly marné, naivní až bláhové.
A dnes? Fandit samozřejmě budu. Tu hymnu o svém domově si ráda zazpívám. Na to se těším nejvíc. Budu říkat stejné komentáře, jako říkal tatínek s maminkou. Je to prostě ve mně, i když oni už nefandí.
A budu vědět, že hokej je přece jenom sport a o nic víc nejde. TAK TEDY DO TOHO!
