V Královské hrobce v Chrámu Svatého Víta v Praze na Hradčanech zahlaholil hlásek asi pětiletého chlapečka: "Mami, a ti všichni tady v těch hrobečkách se zabili v autě?" Kdyby to nebylo na tak posvátném místě, asi by se všichni dospělí rozesmáli.
Ten chlapeček se asi často dívá na televizi a viděl i některé televizní spoty, které mají "vysvětlit" všem lehkomyslným řidičům, že jejich malá chyba může způsobit velkou lidskou tragédii. Ministerstvo dopravy vydá za reklamní kampaň "Nemyslíš - zaplatíš" 150 milionů korun, peníze půjdou na zaplacení 76. televizních spotů, 320. rozhlasových spotů, 30 tiskových inzerátů, billboardy a internetové bannery. O minulém víkendu umřelo na silnicích osm lidí...
Nejcennější jsou stejně ty spoty, které má každý z nás natočené ve své hlavě. I já si v sobě nosím jeden takový spot. To slunečné odpoledne jsem se vracela se svými malými dětmi z parku domů. Na přechodu jsme zastavili a čekali na zeleného panáčka. Když "vodníček vykročil", vposkakovala moje tehdy tříletá dcera na přechod, já jsem s jejím dětským kočárkem s panenkou a synem na dětské tříkolce vykročila asi o tři vteřiny později. Po silnici se blížila zelená škodovka, vše se odehrálo velice rychle: nejprve jsem měla pocit, že auto nebrzdí tak, jak by před semaforem s červenou mělo, pak se ozvalo pískání brzd a řidič zastavil dva centimetry od mé dcery. U křižovatky před hospodou postávající lidé se k nám rozběhli: "Ne, opravdu se jí nic nestalo, jen se strašně lekla". " Mami, já jsem se počůrala", pošeptala mi holčička. "To nic, miláčku, maminka skoro taky," uklidňovala jsem ji.
Rozhodovaly vteřiny. Kdyby řidič začal brzdit o vteřinu později, byla by škodovka holčičku porazila. Kdyby začal brzdit o několik vteřin dříve, nic by se nestalo, prostě by jen zastavil na červenou, jako obvykle. O životě na silnicích rozhodují vteřiny. Když to špatně dopadne, dochází k tragédiím. V lepším případě pak po dopravní nehodě následují dlouhé dny, týdny a měsíce léčení - za jednu vteřinovou chybu. Vteřinovým lepidlem pak lékaři lepí život dohromady jak rozbitý porcelánový hrníček.
Možná by měla být v rámci výuky v autoškole povinná exkurze na anesteziologicko-resuscitační oddělení nemocnic. Chodila jsem tam kdysi po mnoho týdnů na návštěvy za svým těžce nemocným otcem. Na pokoji určeném pro nejtěžší případy se na lůžkách s mnoha přístroji a hadičkami střídali mladí chlapci s hrůzně poničenými těly, přiváželi je záchranáři vrtulníky, odváželi je takto zřízené nemocniční zřízenci na nemocničních vozících již zakryté prostěradlem. Na chodbách posedávaly zoufalé mámy a vzájemně si dodávaly odvahy k tomu jít se na své synky podívat. Na tom smutném oddělení s nimi prožívaly poslední chvilky jejich života. Seděly u jejich postelí zlomené a utrápené...
Kolem našich silnic přibývají pomníčky. Některé křižovatky nebo jiná nebezpečná místa připomínají malé hřbitůvky. Říká se, že mladým lidem nepomůže žádná reklamní kampaň. Prý jim pomůže až zkušenost, kterou sami získají. Včera zas u Písku zbytečně umřeli tři nepřipoutaní puberťáci... Další bojují o život. Myslím na ty jejich mámy...
