Třicet procent žen prý bylo alespoň jednou za život znásilněno. Nevím, jak se taková informace, která nedávno prošla tiskem, zjišťuje (představuji si důchodce sedící na rybářských stoličkách v metru, kteří se vyptávají náhodného vzorku cestujících žen a dělají negativní nebo pozitivní čárky), ale já do skupiny znásilněných nepatřím jen díky velké náhodě...
Ten večírek končící "raníčkem", který se konal někdy uprostřed osmdesátých let minulého století a na kterém se skupiny českých, východně-německých a sovětských studentů loučily po uplynulých třech týdnech strávených na brigádě v jedné české továrně, byl hodně veselý. Zahraniční studenti již dříve během pobytu v Čechách projevili velkou zdatnost v pití našeho piva a nebylo tomu jinak ani poslední den naší společné studentské brigády. Když hospodu zavřeli, došlo na poslední zásoby sovětsko-ruské vodky, kterou jsme rovnou z lahve zapíjeli naše přátelství na věčné časy pod širým nebem červencové tropické noci.
Bylo celkem jasné, že v pití alkoholu podobně jako v produktivitě práce sovětský lid nikdy nedohoníme. Zatímco někteří slabší jedinci z krajů českých a německých odcházeli tiše zvracet, Sověti vytahovali stále další a další lahve vodky. Já jsem se věnovala intenzivní konverzaci s jedním ne úplně ošklivým komsomolcem. Nevím, možná jsem mu úplně dobře nerozuměla, možná si špatně vysvětlil moji ruštino-slovenštinu, ale nějak se stalo, že mne Serjoža nad ránem doprovázel do pokoje na naší společné ubytovně.
Vím, že koketovat s chlapci je nebezpečné, pokud pak zamýšlíte odejít do své postýlky, sama se přikrýt peřinou a spát. Chlapci, kteří se celý večer těší na to, že skončí v té posteli s Vámi, se pak při neuspokojení svých fyzických potřeb stávají agresivními. I já jsem si myslela, že si na rozloučenou dáme před pokojem hubičku a rozejdeme se na na věčné časy. Bohužel, komsomolec byl pohotový a nenechal se ze dveří pokoje vystrčit. Přála jsem si, aby se vrátily mé dvě spolubydlící, ale ty zřejmě v důsledku pití vodky usnuly někde úplně v jiném pokoji.
Snažila jsem se Serjožovi nejprve vysvětlit, že opravdu chci jít spát sama a že "Sergěja neljublju", ale asi jsem již překročila onen práh bezpečné konverzace.
Na komsomolcových modrých teplácích bylo v rozkroku patrné, že se nehodlá jen tak vzdát. Začala jsem se trochu bát a snažila jsem se z místnosti utéct. Serjoža mne dosti hrubě povalil na postel a snažil se ze mne servat kalhoty. Nebylo to jednoduché, protože mé dobře padnoucí džíny jsem občas nemohla ze sebe stáhnout ani já. "Serjoža, neser meňa," řvala jsem na něj, "ja nědaju těbje, nědaju..." Serjoža se ale taky nehodlal jen tak dát. Seskočil z postele, sundal si tričko páchnoucí potem a smradem levných sovětských cigaret, a pak udělal něco, co mi umožnilo, abych dnes celý příběh vyprávěla jako veselou příhodu k pobavení.
Serjoža ze sebe shodil své modré fasované tepláky a stál přede mnou jen v khaki trenýrkách, které musel nutně zdědit po svém otci rudoarmějci. Ten v nich možná kdysi hrál hokej za Dynamo Moskva, ale v době, kdy u nás chlapci začínali nosit elegantní slipy koupené v Tuzexu, to pro mne byl neuvěřitelný šok. A představa, že má pod trenýrkami kdesi vytetovanou hlavu Lenina, mne přivedla k téměř hysterickému smíchu, který ze mne uvolnil veškerý strach a napětí.
Serjoža se lekl, nejprve si dal ruce na trenýrky, jako to dělají fotbalisti při přímém kopu, pak si rychle natáhl tepláky, a když můj smích neustával, utekl z pokoje do ranních červánků nového dne...
Možná kdybych tehdy Serjožovi podlehla a později do svého životopisu uvedla, že jsem byla deflorována sovětským komsomolcem, mohlo mi to vylepšit můj rodinou polepený kádrový profil. Možná bych získala alespoň funkci nástěnkáře ROH. Ale nejspíš bych z toho zážitku měla trauma na celý život.
A tak, když dnes pozoruji svého syna, jak se po bytě prochází ve značkových khaki boxerkách, tak si jen s úsměvem vzpomenu na Serjožu a říkám si: "Tak vida, už je to zase moderní..."
