Moje dcera by mi to taky neřekla, tak třeba si o tom aspoň přečte..

Jen třetina lidí dokáže bez zábran mluvit s partnerem o sexu. Toto téma je prý v mnoha rodinách i ve společnosti tabu. Ale ještě mnohem větší tabu je mluvit o domácím násilí - a je jedno jestli fyzickém nebo psychickém. Však duše dokáže bolet víc, než pár facek. A je celkem jedno, jestli je násilí pácháno na partnerce nebo na partnerovi. Problém je v tom, že se o něm většinou nedozví ani nejbližší členové rodiny nebo přátelé. V naší společnosti je to nastaveno tak, že domácí násilí je hanba a je nutné ho kvůli dětem a rodině vydržet. Přemýšlela jsem mnoho hodin o tom, jestli by mi dcera řekla, že jí partner ubližuje a že jí hrozí nebezpečí. Získala jsem bezmocný pocit, že bych se to nejspíš vůbec nedozvěděla...

Moje dcera ode mne občas slýchává: "Co si uděláš, to budeš mít. Poradit si stejně nedáš, děláš si, co chceš, hlavně pak za mnou nechoď brečet, až si zkazíš život...".  Na stránkách novin a časopisů prožívají čtenáři otřesný příběh Ireny Neffové, dcery spisovatele Ondřeje Neffa. Možná,  že i ona doma slyšela podobná slova. Byla zvyklá řešit si své problémy sama a nehledala pomoc blízkých. Otevřená zpověď jejího otce v MF Dnes mnou velmi otřásla. Nedokázala jsem ten příběh číst nezúčastněně. Chtělo by se mi říct:"Co si to pan spisovatel zase vymýšlí?"

"Tajné" domácí násilí se často děje v rodinách, kde jsou oba partneři vzdělaní a z vnějšího pohledu slušní lidé. Člověk má tendenci nevěřit, že by takový pár mohl mít za dveřmi svého bytu nějaké problémy. Dojde-li v takové rodině k maléru, lidé říkají: "Takový to byl slušný člověk ten pan inženýr (ředitel, manažer, doktor, účetní, ...), kdo by to do něj řek´, že doma trápil manželku?" To už ale většinou bývá na nějakou pomoc pozdě.

Je těžké poznat u člověka, který je navenek slušný, vzdělaný a uctivý, že je v něm kus zvířete, které se většinou probouzí pouze tehdy, pokud nemá svědky svého chování. To zvíře se projevuje hysterickým řevem, záchvaty vzteku, boucháním dveřmi, nábytkem, vyhrožováním. Takový člověk neumí zvládnout své emoce a pokud jsou "nastartovány" nějakým podnětem zvenku, nelze ho většinou ničím zastavit. Když se vyřádí, jakoby zapomněl, že k něčemu takovému došlo, začne se chovat zase mile a  přívětivě jako před "výbuchem". Zmínku o svém nevhodném chování omluví slovy: " Za to já nemůže, neměl/la mě nasír... " Takový člověk by si měl uvědomit, jak strašně se chová, měl by se za odborné pomoci naučit ovládat své emoce, ale vůle k podobné změně většinou chybí. On přece není žádný blázen! Jediným řešením je obloukem se vyhýbat takovým lidem. Kdo ale v mládí takto uvažuje, když si vybírá svého partnera. Kdo dokáže ovládat své stavy zamilovanosti tak, aby si řekl - tak tohle fakt doma nechci. Když si pak problém uvědomí, jsou už většinou na světě děti a ty je potřeba chránit a zachovat jim rodinu, k čemuž jsme byli vychováváni. Děti pak bývají jedinými svědky domácího násilí. Milují oba rodiče a nepřejí si, aby se jejich rodina rozpadla. Tak raději o všem mlčí. Krom toho se setkávají s násilím již v prvních pohádkách. Poslouchají o tom, jak tatínek zavede své krásné děti Jeníčka a Mařenku do hlubokého lesa a uteče jim, aby se jich zbavil. Které dítě by se toho nebálo?  V pohádkách je to ale jednoduché - princovi useknou hlavu, pak přiběhne kouzelná víla s živou a mrtvou vodou a princ zase vesele běhá za princeznami. V životě to tak není - ten okamžik zabití už nejde vzít nikdy zpět.

Vznětlivý člověk, protože vidí svět ze svého pohledu a sám nejlépe ví, co takový člověk dokáže, chodí dost často ozbrojen. Bojí se svého okolí. Mezi občany jsou desetitisíce legálně držených zbraní, které jejich držitelé získali, aniž by prošli psychologickým vyšetřením, které není povinné. Je pravda, že takové psychologické vyšetření stejně "domácího"násilníka neodhalí, protože ten se přece nebude veřejně přiznávat ke svým sklonům ke zkratovému jednání. Krom toho pistoli přece potřebuje pouze na vlastní sebeobranu, že? Ale o použití zbraně a potřeby sebeobrany si rozhoduje sám. Takový člověk, který je legálním držitelem pistole, je připraven zbraň použít. Vyhrožuje zastřelením každému, kdo mu svým chováním nesedne. Když pak vychladne tvrdí, že každý člověk přece občas řekne: "Já ho zabiju, já ho zastřelím... ". Rozejít se s takovým partnerem - ano, samozřejmě, můžete. Ale získáte vytoužený klid? Jaké je řešení, když týraná manželka od tyrana s dětmi odejde. Stejně se strachu nezbaví, protože před násilníkem se nikam neschová.

Snažím se podobně jako Ondřej Neff, otec zavražděné ženy,  hledat pochopení pro  člověka, který ve svém neovladatelném záchvatu běsnění a zuřivosti zabil svou manželku a dítěti mámu.  Ale takový člověk - mohu-li ještě mluvit o člověku, když si uvědomí, co provedl, se většinou okamžitě psychicky ze svého činu zhroutí a jde se udat na polici. Vrah, který o celé věci dokáže několik týdnů lhát, předstírat smutek a neštěstí, nechá se ještě litovat a nehne při tom brvou, je zločinec nejtěžšího kalibru a podle toho by měl být potrestán.

Definice: "Domácím násilím je obecně rozuměno chování, které u jednoho z partnerů způsobuje strach z druhého. Skrze užití moci, kterou tento strach poskytuje, kontroluje násilný partner chování druhého. "