Palcový titulek na první stránce pátečního "Metra" hlásá, že každý čtvrtý školák má problém s učením. Problém prý narůstá. Chyba je prý v tom, že chybí speciální pedagogičtí pracovníci. No, to je odvážné tvrzení.
Na našem dvorečku už zase výskají děti, které se vrátily z prázdnin, a tak je potřeba začít psát o škole. Napišme o školácích něco šokujícího, pokud možno negativního. Titulek "Drtivá většina dětí je úplně normální" by asi čtenáře příliš nezaujal.
Poruchy učení se prý dnes zjišťují již ve školkách. Jak se asi cítí žáček, který je veden do první třídy s cedulkou na krku: "Pozor, jsem porouchaný". Kája Mařík by raději prchnul do lesa.
Přemýšlím, jak se asi zjišťuje, který žák poruchu učení má, a který je jen líný se učit. Jak se asi zjišťuje, že problém s poruchami učení u dětí narůstá. A kde je uložena ta norma, ten etalon normálního bezporuchového žáka, který slouží k porovnávání našich školáčků. Školáčka na vstupu do školy zvážíme, změříme a porovnáme s normou. Každý čtvrtý není normální.
Porovnáváme-li vzorky dětí za uplynulých 50 let, porovnáváme neporovnatelné. Vzhledem k obrovskému rozvoji informačních technologií jsou dnešní děti zásadně jiné, než byly děti před 40, 30, 20 i 10 lety.
Porovnáme-li život školáka Káji Maříka v hájovně u Lážova a život dnešního školáčka základní školy, musíme přiznat, že Kájovi se žilo docela lážo plážo, neboť se nikdo příliš jeho "poruchami" nezabýval. A že by jich možná bylo.
Na dnešní děti se hrnou informace od samotného narození ze všech stran a jejich dětská léta se těm našim moc nepodobají. Rodičovské slovo je nahrazeno roboty, kteří sice přečtou pohádku bezchybně, ale lásku neposkytnou. Dnešní dítě se již neptá "Proč?", dítě ví, že odpověď najde na internetu. Dítě dostává průběžně celý den pokyny z mobilního telefonu, kam má jít, co má dělat, co nesmí dělat a co se stane, když pokyny nesplní. Jednou maminky nahradí mobilní operátoři.
Pokud je dnešní dítě porovnáváno se stále stejnou normou na "bezporuchové" dítě, musí samozřejmě přibývat těch, které tuto zastaralou normu nesplňují a potřebují speciální pedagogy, kteří jsou již ve škole cvičeni na děti, jaké prostě v dnešní době jsou.
Možná bychom měli upravit zastaralou normu pro normální vzorek dítěte směrem více k dnešní realitě. Statistiky by se jistě zlepšily. Zjistilo by se totiž, že většina dětí je úplně normální, žádnou poruchu nemá, je jen trochu jiná, než bývali ti, kteří normu vytvořili. Všichni učitelé "normálních dětí" by se doškolili tak, aby uměli to, co umějí ti "speciální" pedagogové a možná by bylo 1. září ve školách veseleji.
Možná by bylo dobré si se začínajícím školním rokem také připomenout, že budeme-li vychovávat děti jen pro úspěchy a samé jedničky, nebudeme mít brzy děti vůbec žádné - a celý svět pak bude tak trochu porouchaný.
Co je úspěch, milé děti, když chybí láska...
