Možná patříte mezi ty, kteří si myslí a neustále to opakují, že se za těch 25 let vůbec nic nezměnilo. Možná - možná se jen málo díváte... A nebo rychle zapomínáte...
"Drrrrrrrrrrrrrrr. drrrrrrrrrrrrrrrrr", zvoní zvonek u dveří, "dobrý den, malíř!", ozve se ve sluchátku domovního telefonu, mrknu na hodiny, no jo, je přesně sedm a já jsem ještě v pyžamu. Hodím na sebe rychle tepláky a mažu po schodech otevřít.
V hlavě mi letí údiv nad tím, že malíř, který měl přijít v sedm, přichází v sedm. S tím jsem tedy vážně nepočítala!
Otevírám hlavní dveře domu, venku stojí mladík se štaflemi a podává mi ruku:
"Dobrý den, mladá paní, jmenuji se Horák a mám u vás dnes malovat."
"Dobrý den, tak pojďte dál, pomůžu vám něco nahoru, bydlím až ve třetím patře a výtah nemáme."
"V žádném případě, paní, to je moje práce, nanosím si věci sám. Jen mi nechte odemčeno, mám ještě plné auto."
Jdu tedy nahoru a mezi tím, co malíř tahá věci po schodech, připravuji kávu a něco k snědku.
"Díky, kávu nepiju", odmítá malíř. "Snídal jsem a opravdu nic nepotřebuji".
"Přišel jste přesně a já ještě nemám všechno na malování připravené. Musím ještě přikrýt nějaký nábytek a podlahu..."
"To nevadí, udělám to sám, nebojte, nenacákám. A pokud někde ucáknu, tak to po sobě utřu, nebojte, ani nepoznáte, že se malovalo".
"Promiňte, že se vás ptám, říkal jste, že se jmenujete Horák. U nás kdysi asi před čtvrt stoletím maloval malíř a taky se jmenoval Horák. Maloval u OPBH, to vy už asi ani nevíte, co je, objednávali jsme vždycky termín malování půl roku dopředu, aby na nás vyšla řada. Stála jsem tam vždycky od šesti od rána frontu, aby si moji objednávku zapsali."
"Jo, paní, to byl můj otec. Ten už nemaluje, je v důchodu. Tak jak to budete chtít ten pokoj vymalovat?"
Malíř namíchal barvy a pustil se do práce.
Pozoruji ho při práci na štaflích a vidím jeho otce jako včera:
- přišel o hodinu později než měl, v poledne bylo všech deset lahvových piv vypito a běžela jsem se džbánkem Na Zátiší. Okna i podlaha zacákaná od jakési pumpičky, kterou stříkal barvu na strop a stěny, že jsem uklízela dva dny. Na jeho přání posloucháme všichni celý den stanici Hvězda (dnešní Radiožurnál). ("To víte, paninko, hezky tam hrajou a já ticho nemám rád".) "Svačinku a hlavně to pivíčko, to musí každý malíř mít." A ty manželovy pantofle, které omylem odnesl, protože měli tehdy všichni chlapi stejné - hnědé se dvěma pásky - nám nikdy nevrátil.
"Nedáte si svačinku, pane Horáku?"
"Ne ne, já nic nejím, dokud není hotovo. Až bude natřeno a bude to schnout, sním si chleba, co mám z domova. "
"A dáte si pivečko?"
"V žádném případě, při práci pít alkohol nesmíme, piju jen minerálku."
Tak jsem zvědavá, kdo sní ten hrnec guláše a vypije všechny ty lahváče v lednici!
xxx
"Tak, a je hotovo. Sundám ještě ty fólie, a pak vám pomůžu dát nábytek na místo, ať se s tím nedřete sama. "
"Tak moc děkuji. "
xxx
"Neděkujte pořád, vždyť dělám jen svou práci, a pokud již opravdu nechcete nic pomoct, tam mi tady podepište výkaz práce a já půjdu".
"Já vám to nebudu hned platit?"
"No jistě že ne, já přece nebudu nosit peníze po kapsách. Dostanete poštou fakturu, které bude odpovídat cenové nabídce, kterou jste dostala od vedoucího E-mailem včetně DPH."
"Aha, tak ještě jednou děkuju", stojím ve dveřích s otevřenou pusou.
"Jojo, a nezapomeňte, příště už musíte škrabat, mladá paní, jinak vám to nebude držet. Nashledanou".
Za chlapcem zapadly dveře a já jsem jen litovala, že jsem zapomněla pozdravovat tatínka. Má moc šikovného kluka.
Máme moc šikovné děti!
Naštěstí jsou lepší, než jsme mohli být my.
