Většina dětí, které odpověděly v anketě na otázku: "Na co se nejvíce těšíte o vánocích"?, odpověděla: " Na dárky a na pohádky v televizi".
Odpovědi dětí mne nepřekvapily. Vždyť podobně jsem vánoce prožívala i já, když jsem byla malé dítě, i když v té době byly televizní pohádky jen černobílé a občas i trochu zrnité. To když nám vítr pootočil anténu a tatínkovi se nechtělo ve svátečním oblečení lézt na střechu. Podobně by v anketě asi odpověděly i mé děti, když byly malé.
Děti však v anketě také odpověděly, že nejvíce se těší na staré pohádky, které již viděly stokrát a znají je nazpaměť.
Moment, tady něco logicky nehraje:
V dnešní době, kdy má většina rodin doma přehrávač DVD, domácí kino nebo jinou možnost přehrávání filmů, si děti mohou své oblíbené pohádky za pár korun koupit v trafice nebo si je nahrát z vysílání televize a přehrávat do úplného omrzení. Pyšná princezna, Princezna se zlatou hvězdou na čele i Popelka mohou vstoupit do dětských pokojíčků, kdykoliv si dítě přeje. Nemusí přece čekat, až jim jejich oblíbenou pohádku zařadí do televizního vysílání!
Přemýšlela jsem o tom, proč se děti i přes tuto skutečnost stejně na vánoční pohádky v televizi těší.
Odpověď na svou otázku jsem uslyšela před několika dny v pražském metru, kdy si jeden malý cestující povídal s babičkou o tom, jak se strašně těší na vánoční televizní pohádky:
"Ale vždyť je máš všechny na DVD a znáš to už všechno nazpaměť, Petříku", řekla babička.
"Ale babi, o vánocích se na pohádky se mnou dívá i máma a táta!"
A tak posílám vzkaz tohoto malého rozumbrady dál prostřednictvím svého blogu:
Na vánoce vyměňte politické pohádky, v kterých dobro nikdy nezvítězí, za pohádky dětské. Jsou nejen více optimistické než ty, kterými nás celoročně krmí zpravodajské relace, ale jsou i moudré a poučné.
Ty děti se těší, že s nimi zase budete aspoň chvilku věřit na zázraky...
