"City stranou, pani, tady jste pacient..."

Na to vyšetření jsem čekala více než tři měsíce. "To víte, paní, je Vás moc, jedeme na dvě směny a stejně nestíháme. Pokud nemáte problémy a jdete jen na prevenci, kratší termín nedáváme. Musíte si počkat jako každý." "Basta fidli", řeklo ještě zaklapnuté sluchátko. Noc před vyšetřením jsem nějak nemohla spát, prohlížela jsem si prsa v zrcátku a pohmatem hledala bouličku. Jaké to asi je, když člověk hmatá, hmatá a najednou ji tam má...

V čekárně seděla "horda  bab", které čekaly s vypsanými žádankami, až je zavolají do vyšetřovny. To vyšetření nebolí, jen má člověk trošku pocit, že mu po něm bude stačit o číslo menší podprsenka.

"Výsledky budou do 14 dnů u lékaře, který vás k nám poslal. Na shledanou". "Na shledanou". Dveře zaklaply, a já byla ráda, že to mám za sebou a že mohu opustit toto neveselé pracoviště.

Sedím v kanceláři, lámu si hlavu nad jedním problémem, okusuji konec tužky, když mi zazvoní mobil. Číslo neznám, pevná linka, to bude asi něco pracovního:"Dobrý den. Mamografické centrum. Vy jste paní Klokočníková?" "Ano, to jsem já", říkám přiškrceným hlasem. " Vy jste u nás byla včera na vyšetření, že?" "Ano, byla", říkám ještě tišším hlasem. " Paní doktorka by vás ještě chtěla vidět, něco se jí na snímku nelíbí, objednám vás ještě na ultrazvuk." "Proboha, a co mi je? "Já jsem asistentka, žádné informace neposkytuji, objednám Vás na ultrazvuk, bohužel máme místo až v pátek". "Ale to je až za tři dny"! "Bohužel, dřív tady nic volného nemám. Nashledanou". Basta fidli. Nemáme, nevedeme, informace nepodáváme, spěcháme, neotravujte...

Tužka už mi z ruky dávno vypadla na podlahu. Dívala jsem se na telefon a přemýšlela, komu bych měla zavolat nejdřív. Chtěla jsem se hlavně někoho zeptat, co se mnou je, ale nebylo koho.  Někdy jsem si představovala okamžik, když se člověk od lékaře dozví, že má rakovinu. Chtěla jsem na to být připravená, chtěla jsem si nanečisto vyzkoušet, jaké to asi je, jak se při tom má člověk tvářit a co na to má říkat. Některé věci ale nenacvičíte...

Začala jsem zuřivě vyťukávat do internetového vyhledávače heslo Rakovina prsu. Do toho opět zazvonil telefon. Byl to zákazník. Věděla jsem, že ho asi nebude zajímat, že mám možná rakovinu. Ten hovor mě vrátil do reality a já se naštěstí musela vrátit ke své práci. Jen občas se mi vracela myšlenka k tomu, co všechno už může být naposled, pokud je pravda to, co mě jako první napadlo.

Ty tři nekonečné dny pro mě byly velkým stresem a trápením. Zakazujete si na to myslet a stejně se k tomu vaše mysl pořád vrací. Vzala jsem si prášky na spaní, v půlce noci mi zaťukal Starostníček na mozeček a už jsem vstávala a řešila otázky: "Co bude až bude, co bude až nebude... " Chodila jsem po ulicích, dívala se do očí lidem, které jsem potkávala a záviděla jim. Záviděla jim, že oni mají ještě zítra, kdežto já už možná ne. Snažila jsem se dívat do výloh, obchody s oblečením miluji - nic mě nebavilo. Proč bych si kupovala něco na sebe, stejně bych měla ten svůj šatník dát někam na charitu, ty dvě skříně hadrů už těžko dotrhám.

Četla jsem noviny, nic mě v nich nezajímalo. Dívala jsem se na televizní zprávy a bylo mi úplně jedno, jaký kurz má koruna vůči euru a že elektřina zase podraží. Nechtělo se mi ani nic jíst, aby ten "nádor" nerostl.

Mé tři dny trápení a starostí ukončila lékařka v mamografickém centru po té, co na mě konečně došla řada a já jsem rozklepaná mohla vstoupit do ordinace:

"Dobrý den. Tak se položte na pravý bok, v levém prsu se nám něco nelíbí, musíme to ještě vyšetřit. ...

Mám pro vás dobrou zprávu, paní Klokočníková. Jste zdravá, je tam jen malá asi 11 milimetrová cystička. Tak zase za dva roky na shledanou." 

Musela jsem se v čekárně posadit. Pocity štěstí chtěly někudy ven a kapesníky mi nestačily. "Potřebujete něco, paní, není vám špatně?" "Ne, nepotřebuji už nic, jsem úplně zdravá, víte, zdravá..."

Když jsem odcházela, v čekárně už nikdo nebyl. Jen asistentka v recepci říkala do sluchátka nějaké další nešťastnici: "Paní doktorka vás chce ještě vidět. Máte tam nějaký nález. Objednávám vás za týden na ultrazvuk, ne, dříve to opravdu nejde. Ne, paní doktorce nevolejte, není tady. A po telefonu stejně informace nepodáváme. Na shledanou..."

Vyšla jsem ven z té továrny na dobré i špatné zprávy a jediné, co mě napadlo, byl kousek básničky, kterou jsme se kdysi učili ve škole: 

"Za trochu lásky šel bych světa kraj, šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý...Za trochu lásky šel bych světa kraj, jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí..."