Dívám se do míst, kde právě zapadá slunce, které celé léto
plní pokladničky místních hotelů, a přemýšlím o jedné zemičce uprostřed Evropy tisíce
kilometrů od ní a čekám, kdy mne pod vlivem prázdninových endorfinů zaplaví vlna stesku po rodné hroudě.
V místech, které naše bulharská delegátka nazvala“Zlatými pysky“, se dobře přemýšlí. Moře s pravidelností sobě vlastní přilévá svou vodu na zlatou pláž a přesypává zlatý písek jako v přesýpacích hodinách, které odměřují čas našeho bytí (a nebytí).
Přemýšlím o své zemi a vybavuje se mi vzpomínka na mladého člověka, který před několika týdny v pivní zahrádce u pražské Bílé Hory prohlásil, že „historie naší země skončila bitvou na Bílé Hoře, to ostatní už jsou jen samá hovna“.
Neměla jsem dosud čas o té větě přemýšlet, ale zůstala mi v hlavě uložená k dalšímu zpracování. Dnes se mi ta věta vybavila a já se ptám sama sebe, jestli má ten mladík právo naši zemi takto soudit.
Netroufám si posuzovat českou historii od roku 1620, chci se jen zamyslet nad tím, co jsem sama zažila. Narodila jsem se v padesátých letech v době, kdy ve společnosti bylo již veseleji, ale ještě spousty lidí trávily život v komunistických kriminálech. Mnohdy ani pořádně nechápaly, proč. Naše republika se pozvolna stávala další sovětskou republikou a většina lidí se z toho radovala. Určitě bylo skvělé žít v míru a bez války, ale doby, kdy si národ uvědomoval, že máme na víc, se již připravovaly. Přišly s novou generací, která už nepamatovala válku a s mou pubertou a já jsem vnímala radost z těch dob zejména díky nadšení rodičů, jak už to v tomto věku bývá. S mou první menstruací se však do země dostavily i vojska varšavské smlouvy. Jejich přítomnost na náměstí našeho - kdysi američany osvobozeného městečka jsme my puberťáci prožívali jako happening a příležitost k veselí a vtipkování. Hloubku této tragédie jsem si nedokázala uvědomit ani při pohledu na plačící rodiče. Význam slova „dočasně“ jsem pochopila až mnohem později.
V roce 1989 jsem však i se svými malými dětmi stála před tribunou v Praze na Letné, kde jsem po dlouhé době viděla opět pana Dubčeka. Naše euforie nebrala konce a dav, který se zmítal v hysterickém nadšení z historických změn, tehdy úplně nechápal, že když se něco boří, bude se muset zase stavět. A stavba dá hodně práce i odříkání. Bylo to tak dobře, protože se znalostí všeho, čím bude muset naše země po roce 1989 projít, by ten dav na Letnou nikdy nepřišel.
Je srpen roku 2009. Těch uplynulých dvacet let budeme na podzim hodnotit a známkovat. Pro vysvědčení půjdeme s obavami. Možná bychom měli dostat šanci udělat z některých předmětů reparát. Možná však, že by naše generace měla z té školy konečně vypadnout a pustit tam ty mladé. Budou se sice učit – nejprve písmenka, slabiky, celá slova, ale půjde jim to rychle a možná začnou psát úspěšnější kapitoly naší historie. Až pochopí, že jim jejich tatíci projedli budoucnost, přestanou brát život jako jeden happening, na který se svolají po sítích internetu, a uvědomí si, že i někteří my starší na ně netrpělivě čekáme. Možná by měl do té školy nastoupit i ten mladík z hospůdky na Bílé Hoře…
Na Zlatých pyscích slunce zapadá tam, kde je můj domov. Přemýšlím o tom, jestli budu mít v penzi peníze aspoň na tu polopenzi v bulharském hotelu. Studenou sprchou ochlazuji svou přehřátou hlavu i celé tělo. Z kalhotek se mi vysypala zrníčka zlatého písku…
Zlaté písky, srpen 2009
