Moje ložnice sousedí s ložnicí sousedky. V našem domě jsou velmi tenké stěny, které propouštějí i běžný rozhovor dvou lidí. Za tou zdí spávala celá dlouhá léta moje o dvanáct let starší sousedka. Její věk jsem se vlastně dozvěděla až z jejího parte. Moje postel bývala skoro vedle té její. Mezi námi byla cihla na šířku a trochu té omítky. Uléhaly jsme do postele téměř ve stejnou hodinu, ráno pak podobně vstávaly do práce. Můj budík pípal za deset minut šest, ten její úplně stejným zvukem o deset minut později. Věděla jsem, že usnu-li znovu po prvním buzení, zapípá ten její a probudí mě. Pak jsme se každé ráno potkávaly při zamykání dvěří našich bytů a postěžovaly si, že zas letíme do práce. Odpoledne jsme se pak podobně vracely domů obtěžkané nákupem a společně vybíraly poštovní schránku.
V noci jsme se slyšely, když jsme kašlaly, smrkaly nebo když jsme starostmi nemohly spát. I přes tyto téměř intimní noční chvíle jsme nebyly žádné velké kamarádky. Vykaly jsme si, měly jedna k druhé úctu, pozdravily se, krátce "pokecaly"... Ona věřící spěchala každou neděli ráno do kostela, já nevěřící do fitnesscentra. Ani politická témata jsme raději neotevíraly. Ona si přála za prezidenta Mažňáka, já spíš Losnu... Věděly jsme, o čem se spolu můžem bavit, abychom se na sebe mohly usmívat...
Jedno ráno, když budíky dopípaly a my se pak tradičně potkaly u dvěří svých bytů, mi sousedka řekla :
"Mám nějaký blbý nález, držte mi palce, jdu ještě na nějaké vyšetření... Třeba se to nepotvrdí..." Moje optimistická povaha mi nedovolila vytvořit myšlenku, že by se podezření na těžkou nemoc mohlo potvrdit. Dodala jsem jí tedy odvahu a před domem jsme se rozešly. Možná mi záviděla, že já jdu do práce. Nikdy předtím jsem si neuvědomila tak bezprostředně, jak tenká nit je ta, na které visí náš život. Nepřipouštěla jsem si, že člověk, který nemá v podstatě žádné zdravotní potíže, je plný života a chuti žít a být užitečný své rodině a společnosti, už v sobě může nosit rozsudek smrti a ze dne na den se stát pacientem s vážnou chorobou. Jak je člověk nevděčný a malicherný...
Budík ráno pípal za zdí dál, i když sousedka přestala chodit do práce a odcházela na chemoterapie. Věděla jsem, že polehává na posteli za společnou zdí i během dne, snažila jsem se nehlučet a své "pubertální terapeutické koncerty" jsem si raději pouštěla do sluchátek. Večer jsem pak potichu pouštěla Beethovenovy symfonie, měly jsme je obě rády. V noci jsem ji slyšela přes naši tenkou zeď, jak chodi po pokoji, otevírá okno, nespí... Sledovala jsem zděšeně, jak nemoc rychle přichází a sousedka odchází...
Jednoho dne odešla zemřít do nemocnice. Podaly jsme si ruku a řekly:"Na shledanou". Já doufala, že se vrátí domů, ona jen vyjádřila svou víru v to, že se jednou zase spolu setkáme. Její budík už nepípal. Začala jsem jsem si natahovat budíka po babičce, abych nezaspávala.
Před pár dny se mi v noci zdálo, že ji slyším ve vedlější ložnici mluvit. Probudila jsem se, ale za zdí na posteli bylo naprosté ticho. Jen můj "nový" budík tikal jak o závod... O závod s časem, který běží rychleji než my...
Tu noc sousedka zemřela. V klidu, smířená s koncem svého života. Možná jí pomáhal Bůh, nebo její velká vnitřní síla, kterou v životě mnohokrát potřebovala...
Kdo ale pomůže nám... ?!
