A proč jsi sem tedy vlastně jezdila?

Když její nejstarší vnučka nastoupila do svého ojetého sporťáčku a na rozloučenou ještě zablikala světly, lehce zatroubila a zmizela za zatáčkou, vrátila se do zahrady, zamkla zamyšleně vrátka, podrbala kocoura na zápraží a zašla do domu. Pak vzala tužku a kousek linkovaného papíru a začala psát...

"Moc jsem se těšila, až za mnou zase přijedeš. Už jsi tady dlouho nebyla, viděly jsme se naposledy někdy v létě a teď už je půlka března. Vím, máš hodně práce a je to sem ke mně hodně daleko. Myslela jsem, že přijedeš i s tím svým frajerem, aby ti ho babička zkritizovala.

Čekala jsem, že mi budeš vyprávět, co pořád děláš, jak žijete v té Praze, kde jsi všude cestovala a co je nového u vás v práci.  Chtěla jsem se tě zeptat na tolik věcí!

Když jsi přijela, hned sis zapojila počítač a celé odpoledne jsi do něj koukala. Ptala jsem se tě, co  pořád na tom počítači počítáš, ale smála ses a říkalas, že jsi připojená přes telefon na internet a povídáš si s holkama a klukama. Obdivovala jsem, že zvládáš psát do počítače a k tomu ještě sledovat, co dávají v televizi.

K počítači jsi odbíhala i od jídla. Když jsi byla malá holka, říkala jsem ti vždycky před jídlem: "Dobré chutnání, žádné povídání. Teď bych asi měla říct spíše - žádné chatování..."

Venku bylo nádherně, konečně snad přijde jaro, i včelky už poletovaly, ale ty ses ani nešla podívat na sněženky, které už kvetou na skalce. Když jsi byla malá, tak jsi je tam s dědou sama sázela...

V průběhu odpoledne jsi asi třináctkrát telefonovala a to i při mé výborné svíčkové, která ti vždycky tak chutnala. Dokonce jsi jednou telefonovala i ze záchodu. Každou chvilku ti přišla zpráva a já jsem se vždycky strašně lekla, co se děje, když ti telefon zapípal...

Nechtěla jsem tě u počítače rušit, vím, že máš hodně práce, tak jsem ti jen občas přinesla něco na zub, uvařila čaj nebo kávu a doufala, že si mne přece jen všimneš a budeš si také chvilku povídat se mnou.

Když jsi pak odpoledne usnula a spala až do večera, chápala jsem to. Říkalas, že jsi byla na nějaké oslavě a vůbec ses nevyspala. Muselo to být pro tebe strašně náročně ráno vstát a řídit takovou dlouhou cestu až k nám.

Když ses pak probudila, venku už byla tma, vyletěla jsi z kanape, vypnula jsi počítač, popadla košík dobrot, které jsem ti zatím připravila, a odjela jsi zpátky do Prahy. Máte prý večer zase nějakou oslavu.

Vím, vy mladí teď žijete jinak, než jsme žili my, a já tomu světu už nějak nerozumím, ale pořád jsem nemohla najít odpověď na otázku: Proč jsi za mnou vlastně jezdila?

A tak čekám u telefonu, až mi zase někdy zavoláš, že se tě na to zeptám.

A pokud sem zas někdy za mnou pojedeš, nezapomeň si vzít počítač. To víš, jinak by tady byla strašná nuda...

A pozdravuj všechny kamarády a kamarádky na Facebooku od své bábí... "