Když se národ odsune na jiné území, jeho mrtví v zemi zůstávají. Stěhování národa se jich netýká...
Své dětství jsem prožila v pohraničním městečku u hranic se Západním Německem. Dobu, kdy byli z těchto míst po druhé světové válce odsunuti Němci, sice nepamatuji, ale stopy po jejich životě ve městě bylo možné vidět na každém kroku ještě dvacet let po válce. Jako dítě jsem nevěděla, co se tady tehdy odehrálo a asi bych to ani nechápala. Děti mají jinou logiku než dospělí. Tragédii, kdy lidé musí zabalit nejnutnější věci do kufru a navždy odejít ze svého domova, prožil nejeden národ, bohužel k tomu dochází ještě dnes. Když slyším ve zprávách, že nějaký národ byl napaden jiným národem a utíká ze svého domova, aby zachránil holý život, vždycky si vzpomenu na ty Němce u nás.
Když emigruje národ, ať již dobrovolně nebo z donucení, mrtví zůstávají. Hřbitovy jsou naší pamětí a připomínají nám naši historii. U našeho města byly hřbitovy dva: ten hřbitov, kterému se říkalo "židovský", byl tak zanedbaný, že jsme se tam jako malé děti bály chodit. Však tam také všude kolem byly cedulky: "Vstup zakázán". Za těmi mrtvými nikdo jít nesměl - ale on tam ani nikdo jít netoužil. Příbuzní mrtvých většinou zemřeli v koncentráku.
Ten "náš" hřbitov byl vlastně český jen ve druhé polovině. V první polovině hřbitova byly neudržované německé hroby. Byly zarostlé plevelem, křovím, kopřivami, některé náhrobky byly vyvrácené, zrezivělé. Za těmi mrtvými nikdo nejezdil. Ani na dušičky ne. V rohu hřbitova byly hroby zemřelých německých dětí. Občas jsme tam s kamarádkou jezdívaly na kolech. Vozily jsme kytičky ze zahrádky a malými plechovými kropáčky jsme ty hrobečky zalévaly. Chudobky, konvalinky, věnečky z pampelišek. Z fotografií se na nás dívala taková děvčátka jako jsme byly my - Hilde, Trude, Betty. Byla to taková naše hra. Dnes jsou ty hroby zahrnuty zeminou a roste na nich tráva. Jen několik málo hrobů navštěvují němečtí příbuzní.
Mnoho nescházelo a český národ byl před čtyřiceti lety také odsunut - hodně hodně na východ. I o té variantě se uvažovalo a nebylo to nereálné... Když se o tom u nás doma mluvilo, vzpomněla jsem si na ty opuštěné německé hroby a napadlo mi: "A co bude s českými hroby?".
Jen tabulky s českými jmény na hrobech by připomínaly, že tady kdysi také žili Češi... Dokud by nepřijel buldozer a ten kus české historie by nepřekryla zemina a tráva...
