Že naše armáda stůně, to už řešila před deseti lety p. Jílková v pořadu Máte slovo

Je to dávno, co tam tehdy na pranýři stál ministr Stropnický a se svým, až plaše prezentovaným názorem, povinná vojna aspoň na tři měsíce.

Že prej vojančení je taky řemeslo a jestli naši mladí lvi mají válčit, tak je to nejdřív musí někdo naučit. Určitě na tom něco je, ale jak říkám, s tím nápadem tam stál jak kůl v plotě, snad jen pár starších přikývlo. Mladí ve studiu měli mnoho výhrad. „Tak tohle nejde, co bude se studiem a co hypotéky, rodičovský povinnosti, náboženský přesvědčení. Jo, a střílet do lidí, jděte se bodnout, to dělali fašouni a komouši.“ Jak se spor okoření komoušema, je po diskuzi.

Přesto, jak naučit naše potenciální hrdiny aspoň dobře mířit a střílet, je letitej problém. Ten byl léta zalezlej a pravda, občas vystrčil růžky, ale vždy jen tak vopatrně, aby přes ně nedostal. V současnosti ale tenhle evergreen chytil druhou mízu. Odsouvanej problém se nám po letech vrátil a přesto, že s výraznou palčivostí, naši konšelé si to přehazujou jak horkou bramboru. Do přehazování vařících kartoflí se tůhle mohla zapojit i laická veřejnost v pořadu Máte slovo.

Ale ani dnes naše paní ministryně přes šavle, meče a dělový koule, nedokázala říznout do stolu a vystoupit s požadavkem na zavedení presenční služby. Jasně, volby máme za dveřma, musí se kličkovat a taky je pravda, že Máte slovo je hroznej pořad. Ale nevofrňujme se nad ním. Já ho vnímám jako zdviženej prst a je mi z toho vždycky smutno. Tohle je totiž obyčejná pavlač, naše dnešní realita viděná od parlamentu až třeba dolů, do čtvrtý cenový. V hádání a překřikování jsme vopravdu dobří.

Přesto tentokrát v pořadu paní Jílkový byl patrnej posun. I mladí přikývli, jakože vojna třeba jako i jo, ale jako jen dobrovolně, nebo určitě jako bez bolševický buzerace, jakože. To tam žádal mladý muž, co o Komančích mohl tak jen číst v Mayovkách našich mladých politologů, co rudochy taky nikdy neviděli. Nebo prý finský model. Zaznělo i několik dalších nápadů, ale k ničemu to nevedlo. Nakonec, od pavlače to nikdo ani nečeká, tam se chodí jen upustit pára. Chvilku to vypadalo, že snad laťku pozvedne major v záloze, pan Marhoul, ale i jeho ta nicota spláchla.

Já vojančil v šedesátých letech u dělostřelců. Dvouletá zkušenost z vartování na stráži míru a sociálismu mě přesvědčila, že vojna a buzerace, jedno jest. Kde je hranice mezi povely a šikanou? Na tom se nikdy neshodneme a na pavlači už vůbec ne. A dnešní požadavek generála Řehky, na vojáky s planoucím srdcem, ale jó, i tehdá tací byli. Bylo jich pár a určitě pro většinu žádná motivace, spíš jsme z nich měli prču, potichu, ale prču.

Hlavní motivací nás řadových pitomců, rozkazem navlečených do mundůrů bylo, nějak to přežít a jak to jen půjde, vypadnout. Na vlastenectví, ani s přívlastkem socialistický, si nikdo nehrál. Z poznanýho tipuju, že generál Řehka s planoucími hercnami těch co má na befel, to bude mít těžký. I do nás cpali bojovýho ducha. Na starost to měl náš feldkurátor (důstojník pro věci politické), ale bylo to házení hrachu na zeď. Zkoušeli to hlavně přes bojový tradice našich dělostřeleckých předků v ňáký jaselský operaci. Možná škoda, že kanonýr Javůrek, co to u Hradce ládoval proti Prušákům byl zapomenut, ale vono je to fuk. Byl by nám u zadku stejně jako dělostřelci od Jasla, nebo imperiálisti cenící na nás zuby zpoza našich pohraničních hvozdů. Že jsme vojnu flákali je, obecně vzato, pravda. Flákali to i ti, co nám veleli. Čest výjimkám, říká se, těmhle byla ale většinově upřena. Prostě armáda na baterky, a kdo o tomhle stavu snad zapochyboval, toho názorně přesvědčili v srpnu osmašedesátým naši bratři, co nám na pancířích přijeli dát po hubě. A povedlo se, to „pohubě“ trvalo dvacet let.

Ta zkušenost stále bolí a je varováním. Celý desetiletí však zůstává otazník, za kterej konec to vzít. „To máme vážně, skoro po bolševicku, nutit naše mladý lvy do toho, co se jim příčí?“, namítnou ti echt demokrati. „No jasně že jo, jinak než befelem to nikdy nešlo a nepude“, zní z genštábu. Ze Strakovky snad jen rozpačitý drbání se za uchem. To naše český „čehý a hot“ máme asi v genech. Přesně jak v osmatřicátým, když na nás vlítli Fricové, nebo v osmašedesátým Ivani. Dnes, jako tehdá, z nejvyšších míst zatím jen rozpačitý krčení ramen. My dole v podhradí do vyšších pater nevidíme, ale tušíme, že tam nahoře to bude zase, jak to odborně nazvat, hodně vošajstlik.

Jó, vojna není kojná, tak to bylo vždy, a připisovat to bolševikům je blbost. Myslím, že by mi na to přikývnul i můj dědeček, kterej vojančil na začátku minulýho století u 35. pěšího pluku v Plzni. Ještě stačil založit rodinu, postavit chalupu než v létě čtrnáctýho roku, když se to začalo vopravdu mydlit, mašíroval bránit Císaře Pána na Hercegovinu. Tam se mu umění zabíjet, co ho naučili na plzeňských střelnicích hodilo, protože ruskej mužík na druhý straně zákopů se taky s nikým nemazlil. Jinak, samozřejmě, ti dva proti sobě nic neměli, vraždit se začali na povel těch Osvícených. Tak to prostě bylo a přiznejme, stále je. Ale pojďme dál.

Později, za První republiky, vojančil můj táta v Klatovech u dragounů. Parádní uniformy, červený rajtky, lesknoucí se šavle, krásný koně, prapory a fangle. Nad vším stál Tatíček Osvoboditel, ale jinak základ jeho vojančení bylo jak přes kopírák u dědečka. Taky ho učili střílet, a navíc měl šavli. S tou se dalo sekat i bodat, no fakt úžasný. Šavle se tasily, když zazněl povel tryskem trysk a pak začala mela. Kam se na to hrabe dynamika šavlovačky vod Chačaturjana.

Samozřejmě, stejně jako mýho dědečka infanteristu, později tátu dragouna, i mě bolševik vyučoval v řemeslu umění zabíjet. Na střelbách jsme stříleli do terčů v lidských siluetách. Říkalo se jim ležící nebo stojící střelec. Toho ležícího jsme museli picnout do hlavy, stojícího na komoru. „A máš to, šmejde“, tiše jsem se zaradoval, když terč padnul. Kde se ve mně, pacifistovi, to uspokojení vzalo? Vždyť stejně jako dědeček proti Rusovi, ani já nic neměl proti tý terčový překližce s lidskou podobou. Kde se to v nás bere, snad pud lovců?, nevím. Vědět ale budou generálové. Určitě je o tom učí na vysokých válečných školách v hodinách davový psychologie. Soudím z toho, že ani náš pan prezident nezapochyboval o našem odhodlání chopit se zbraně. Jak na to přišel, zarazilo mě, no jasně, je taky vod fochu.

Požadavek dnešních případných rekrutů, že když vojna, tak bez buzerace, může napadnout jenom někoho, kdo o tom nemá ani ánung. Vojáka je třeba nejdřív dát do latě, seřadit do tvarů, dvojstupů, trojřadů, pochodem vchod, mašíre marš. To nás do nekonečna učili v takzvaným přijímači dva měsíce, za R-U to bylo osm neděl. A víte kde, na buzerplacu v kasárnách postavených za Císaře Pána. Tohle nesvádějte na bolševiky, není to nic novýho pod Sluncem. Jsme nepoučitelní a kdo si myslí že ne, nemusí chodit daleko. Na krvácející Ukrajině se mašíruje podle starejch vyzkoušenejch postupů a map. Stačilo je jen oprášit.

Přiznejme si, že naši mladí mužové se do mundůru a potažmo zákopů nehrnou. Trochu je omlouvám tím, že odmítají dělat to co neumí, ale možná to ani umět nechtějí. Pravda jsou krásná slova, ale život je víc, zpíval Wabi. Jinej zpěvák varuje, že budeme-li se o něco prát, nezůstane stát, na kameni kámen. To zní v podhradí, nahoře na nádvořích se ale hraje jinak, vlast, čest, sláva. Tak jo, když to musí bejt, ale tohle jsem už kdysi slyšel.