Vona chce jít učit cígoše

     „Někam až na Ústecko,“ odpověděl hořce Pavel na mojí otázku, jestli se konečně s Monikou vezmou, když už teď má po vejšce.

     „Ty vole, doufám, že jí to rozmluvíš. Pražanda a pude se zakopat někam na sever do pohraničních hvozdů.“

     „No asi ne. Zdá se, že je rozhodnutá. Učit chtěla vždycky a tuhle nabídku ministerstva přijala jako poslání.“

     Bylo pár let po „Sametovce“ a turbulentní doba přinášela nové výzvy. Monika vlastně nebyla až takovou výjimkou i my ostatní hledali kam se vrtnout. Rudá žába na prameni života odlezla někam do rákosí, kde si hojivě lízala rány, občanstvo se svobodně nadechlo a začalo věřit, že teď to půjde, když ne jak po másle, určitě lépe.

     Asi o měsíc později na společné dovolené v Chorvatsku se Monika stala terčem nepochopení širší party přátel při večerním vysedávání v přístavní hospůdce. Svoje přesvědčení ale bránila srdnatě.

     „Běžte se bodnout s těma genama, pořád se jen opakujete, Chánov, bordel a zase Chánov. Vám neleze do hlav, že se doba mění. Celý staletí se na Romy koukalo z krz prsty, proto se to nikam nepohnulo. Chodím na semináře od školství. Vytváří se úplně nová koncepce, bude to stát čas a určitě i prachy, ale za deset patnáct let se nám to všem vrátí.

     „Patnáct let se budou do cikánů lejt prachy, aby pochopili, že se maj mejt, uklízet, nehulákat a chodit do školy nebo do práce. To si děláš srandu. Každý normální dítě v šesti letech, kdy začne chodit do školy tohle všechno umí a chápe a vy s tou vládní agenturou na to potřebujete patnáct let,“ téměř se rozčílil jeden z party za tichého souhlasu či pokyvování většiny. I já jsem připustil, že je na tom hodně pravdy, ale Moniku jsem nezatracoval. Její odhodlání napravovat špatné věci se mi líbilo.

     Po roce se naše, byť trochu prořídlá parta opět sjela na jadranském pobřeží. Chyběli ti, asi úspěšnější, kterým jejich plnější peněženka nabídla exotičtější destinace. Za totáče Jugoška byla naprostá „špica“ no a to se v nové době rychle měnilo. Sedíme s Monikou mezi stany ve stínu košaté olivy. Ona krájí okurku, zatímco já odkrajuji doušky teplého piva z českého lahváče. Bavíme se na neutrální téma, přesto se po chvíli osmělím, ač tuším, že to může znít trochu kontroverzně.

     „Ty Moni, loni si začala učit na zvláštní škole. Ač mi to nebudeš věřit, držel sem ti palce, pomohlo to trošku?“

     „Víš, jsou to většinou malá cikánčata a je mi jich chvílemi až líto. V jejich očích je jasně čitelná rozpolcenost. Na jedné straně školní řád, na tý druhý ten rodinný, ale spíš neřád. Ale z boje se neutíká,“ přátelsky mě plácne po zádech a mizí směrem k pláži. Radši se bude bolestivě smažit, než vést bolavý hovor, alespoň tak jsem to v té chvíli pochopil.

     Proud času po desetiletích odnesl naší partu do historie a možná po celém světě, přesto platí, že svět je malej. Zatímco manželka bloudí mezi stánky na náměstí, já jsem zabloudil se psem na nábřeží k Berounce a koho tam nepotkám.

     „No to je Monika, nebo né. Ale jó, je to ona. Ahoj Moni, kde si se tu vzala? Bobe neskákej, sedni. Myslí si, že se musí s každým přivítat,“ omlouvám psa a bez optání přisedám na lavičku ke kdysi spřízněné duši. V přátelském hovoru, zahřívaném jarním sluníčkem, škrtám jeden otazník za druhým, který na ni střílí moje zvědavost. Učí tady na gymnáziu, ale dojíždí z Prahy, kam se po dvaceti letech přestěhovali s manželem a dcerami z Ústí.

     „Víš, holky čeká střední, v Praze je větší výběr a tak jsme tam prodali byt i chalupu po rodičích a ani to moc nebolelo.“

     „Ty Moniko, nezlob se na mne, ale musím se tě zeptat. Na sever si před dvaceti lety odcházela s přesvědčením, že potřebným se musí pomáhat a já možná byl jeden z mála, který tě za tvůj „don Quijotský“ nápad neodsuzoval. Změnilo se něco, vidíš to dnes jinak. Vláda teď vylezla s novou koncepcí při začleňování v podstatě cikánů. Má s ní šanci na úspěch?“

     Usmála se na mě a mně se ulevilo. Bál jsem se, že mě s tím pošle někam, ale ona se rozpovídala.

     „Co já těch koncepcí zažila. Mohla bych je sociální pracovníky učit. Přiznávám, že tu poslední jsem už nestudovala, ale jak jí periferně vnímám, je to stará věc v nové fasádě. Nemůže bejt ani dobrá, když se rodí tam, kde ten problém není.

     „Počkej,“ skáču jí do řeči, „copak vy tam na krajích a okresech nemáte úřady a úředníky, který se s tím denně perou?“

     „Zdenku, státní úředník musí být v první řadě loajální kejval, jinak dřív nebo pozdějš letí. Navíc se všechny tyhle nesmysly platí z peněz, který vydělal někdo anonymní někde. Nezlob se, mám ještě odpoledku, vlastně jsem si odskočila nabít baterky jarním sluníčkem."

     „Jo, rozumím, nechci tě zdržovat, ale vážně tahle situace nemá řešení?“

     „Ne, zatím ne. Pokud se vláda neodváží sociální dávky natvrdo vázat na pracovní poměr, nic se nezmění. Prostě každý dítě musí vidět, že před tím než vyrazí do školy, táta už dávno zařezává v práci. Zatím většinou vidí pravý opak, který se stává normou. Takový statistiky nikdo nedělá, ale ze svý patnáctiletý zkušenosti vím, že děti pracujících romů, měli neporovnatelně lepší docházku než ty, co se jejich táta jen válel na gauči. A neříkej, že je práce málo. Kolik úspěšných lidí začalo třeba mytím nádobí. Znáš to starý moudro, nedávej hladovějícímu rybu, nauč ho ty ryby chytat."