Tragédie na dně bazénu

     „Dědóó, dědóó pomóóóct,“ s křikem vybíhají vnučky (5 a 8 let) z bazénu. „Je tam pavouk, johana, fůůůj.“

     Mě to nechává klidným, milosrdný stín slunečníku nemíním opustit a tak jen prohodím, že mrtvý pavouk na dně je ani nekousne, natož, aby je sežral. Dostal jsem úkol od manželky, abych je pohlídal, než vytáhne knedlíky, ale neříkala, abych je rozmazloval.

     „Babííí, babííí,“ nemíní se vzdát rodinný potěr stojící na posledním schodu bazénu. Manželka to slyší až do kuchyně a během chvilky, knedlíky neknedlíky, přiběhne na místo tragédie. Loví mrtvého vetřelce ze dna a hudrá na mou adresu.

     „Taky by tě neubylo, kdyby si vstal a toho pavouka vylovil, víš jak se jich štítí.“

     „Já když sem byl malej jako voni, tak sme se chodili koupat do rybníka za Draženovskou horu. Půlhodinová cesta po rozpálený asfaltce v tetelícím se vzduchu nebyla korunována žádným bazénem s průzračnou vodou, ale kačákem s žabincem na hladině a nepříjemně studeným bahnem u břehu. A to by si viděla, jak se nám to rybníkový osvěžení líbilo, jak sme si to……..“

     „Prosím tě mlč, kolik já už tvejch reminiscencí na tvoje dětství slyšela, pohlídej si radši současnost, stává se z tebe bručivej dědek.“

     Manželka do mě vidí, po těch sto padesáti letech manželství, jak do hubený kozy a já připouštím, že má i trochu pravdu, přesto si stále myslím, že kdo to dětem dělá lehčí, dělá jim to těžší. Proto vedu tichý boj o to, aby vnoučata, která mám samozřejmě rád, nevyrůstala jen ve zlaté kleci. Když je občas přinutím, aby alespoň vystrčily hlavu do reality, nemůže to být na škodu.

     Toto moje donkichotské snažení je vlastně takovou partizánštinou. Když se mi zdá, že situaci chybí výchovná represivní složka, vyběhnu ze své ilegality, rozstřílím to kulometnou dávkou slov a zase, hezky po partizánsku zalezu do úkrytu. Přiznávám, jsem tam sám. V celé rodině, ani v širokém příbuzenstvu, jsem věrného Sancho Panzu nesehnal. V čem tkví to čertovo kopýtko.

     Můj táta byl přísnej. Nemusel nás bít, stačilo, aby zvednul obočí a jeho Sulivani, jak nám říkal, stáli v lati. Já, jako otec, jsem už takový dril nepraktikoval, protože jsem se svými dětmi chtěl být kamarád a dnes vím, že jsem mohl i trochu přitlačit. Současní tátové jsou prý „měkký“ nejen při zakládání potomstva, to jsem se někde dočetl, ale i měkcí ve výchově, a to jsem zase odpozoroval.

     Nedávno jsem se dostal do maléru, když malej Péťa po příjezdu k nám, vyběhl z auta a na noze boty se svítícími podrážkami.

     „Ježíš, to je krása,“ všichni vítajíci se přestali vítat a obdivovali blikající diody po obvodě podrážek dětských bot.

     „To je pěkná volovina,“ zamumlal jsem si pod vousy, a kdyby to neslyšela manželka, mohlo to přejít i bez konfliktu.

     „Taky si to Péťovi mohl pochválit, vona by ti pusa neupadla,“ vyčítavě prohodila žena o něco později.

     „Proč bych to měl chválit, dyť je to blbost, bagančata který svítí jako forbes u nás v hospodě. Za chvíli vymyslí, že podrážky budou hrát voblíbený melodie. A když tam přimontujou eště termočidlo, tak podle teploty bude ty písničky i přepínat. V zimě „Rolničky, kdopak vám dal hlas“ a v létě třeba „Tam za vodou v rákosí.“

     Občas mě napadne, že do této doby přestávám patřit. Nevnímám to jako tragédii, spíše v tom vidím smíření. Některé věci mi prostě do hlavy nelezou a už to asi jinak nebude.

     Vnučka, ke svým sedmnáctinám dostala mimo jiné černé tričko s velkou stříbrnou lebkou na titulní straně. Do krásy zaoblující se mladou holku, bude zdobit pirátská vlajka. Mlčel bych, ale nastartovala mě pochvala jejího strýce s konstatováním, že to mohlo bejt pěkně mastný. Nedalo mi to, vytáhnul jsem z prádelníku svoje hodobóžové tričko a ptám se vnučky, jaký je mezi nimi rozdíl.

     „To máš, dědo, vod Vietnamců, co?“

     „To nevím, ale copak je důležitý, kde to babi koupila. Rád bych věděl v čem je rozdíl, krom tý lebky a nehorázný ceny.“

     „No dyť je to trapný,“ a prstem přejela logo vyšité v horní polovině trička.

     Jindy jsem v restauraci požádal čerstvě plnoletého vnuka, mohu-li ochutnat jeho Mattonku. Je sportovně založený a já kvitoval, že si jako já nedal pivo.

     „Víš, já už těch reklam na tuhle zázračnou vodu v televizi viděl fůru, ale ještě sem jí nepil. Ta poslední, jak tam ta nahotinka kráčí sálem a tahle zázračná voda z ní stříká do všech stran, zatímco všichni v úžasu s votevřenejma pusama čučí, je obvzlášť povedená,“ říkám, když zvedám jeho dvoudecku k ochutnání.

     „Dyť je to vobyčejná voda,“ vyhrknu překvapeně.

     „No to není obyčejná voda, to je Mattonka, co si dědo čekal?“

     „Nějakou příchuť, asi minerální, nebo aspoň pár třpytivejch bublinek, ale tady piju vobyčejnou vodu, která je dražší, než to moje světoznámý Plzeňský.“

     Manželka přes stůl můj adrenalin ředí přísným pohledem. Já se na ní v tu chvíli ale nezlobím, protože se ke mně právě dostavilo prozření. Don Quiote de la Mancha našel svého ďábla. Není to větrný mlýn, je to REKLAMA. Tu jsem vždy považoval, za důležitý katalyzátor v procesu výroba – spotřeba, ale nyní, když vidím, jak deformuje vědomí mých milovaných vnoučátek, nesmím mlčet. Stejně to už přehánějí. Hlavně poslední dobou, kdy nám přes deodoranty tvrdí, že čím víc smrdíme, tím víc voníme, nebo ta nábytkářská hlásající, čím víc utratíme, tím víc ušetříme. Obojí je protimluv, ale co, to Goebbelsovské pravidlo prostě platí. Stokrát opakovaná lež, vsakující se z televize do našeho podvědomí, se stává důvěryhodnou.

     Nalezl jsem a pojmenoval nepřítele, už vím kterým směrem namířit své kopí a chystám se zatroubit do útoku. Reklamní moloch je silný nepřítel, ale povedu-li boj lokálně, v rámci své rodiny, mohu i některou bitvičku vyhrát. Můj spravedlivý boj však netrval dlouho. Ne proto, že jsem v rodině ani tentokrát nenašel jediného spolubojovníka, ale vaz mému odhodlání srazila nenápadná zprávička, kterou mi přihrála náhoda.

     „Dnešní mládež je líná a nevychovaná,“ pravilo se v ní a já bych to i podepsal, nebýt dovětku, že autorem konstatování je kněz z vesetského chrámu ve starodávném Egyptě.

     Já to vzdávám.