Taky vás to někdy napadlo, když odemykáte

… jak je fajn, že ten klíč co vytáhneme z kapsy, pasuje do zámku, že odemkne dveře, které nám otevřou domácí náruč, kde je teplo a světlo, prostě domov.

Jasně, malá symbolika se v tom dá najít, ale máte pravdu, je to vlastně prkotina. Ani já bych nad tím moc nemudroval, kdyby mi kdysi, mladému ženáči, jeden starší pán nenasadil brouka do hlavy, jakože existuje ještě jeden klíč.

      „Víte, mladý muži, každá ženská má ke svýmu srdíčku klíček. Když ho nenosíte v kapse, tak ji sice můžete i mít, ale jenom tak napůl. Je to sice blbý, ale nejni to žádná tragédie, pokud se ta vaše nezakouká jinam. Potom už je to námět přímo na horor, jak se zpívá v jedný písničce. Jinak takovejch vztahů je moc a nějak to většinou jde. No jde, spíš kulhá. A co, dokulhat se dá i daleko, ale není to prostě vono.“

Čas od času jsem si na toho pána vzpomněl. To vždy pro moji malost, sobeckost, a proč to neříct, pro svoji blbost. To pak musím hodně hluboko v kapse hledat, až jsem se kolikrát polekal. Víte, ten klíček. Musím občas jít ke křížku a snažit se, když už jsem se líp oženil, než se moje žena vdala.

Uběhlo fůra let, někdy to dřelo, jindy to šlo jak po másle. Známe to všichni. Ale hlídám si to, protože se bojím, abych si, i po těch dlouhých létech, z kapsy jednou nevytáhl starej rezavej šperhák.