Ralf a Fík jako pohádkovej Štaflík se Špagetkou

„Už žádnýho psa!“, zařekl jsem se, když nás po patnácti letech opustil flekatej rašlík Bobeš. Jasně, že loučení bylo smutný, ale to že už psa ne, vycházelo z obavy, že při mém věku bych musel novýho parťáka jednou opustit.

Pes vám odpustí všechno, ale neumí se smířit s tím, že už nejste. Ani smrt vás neomluví. Starcovo předsevzetí bylo pevný, ale fungovalo jen krátce a tak jsem se stal pejskařem z donucení vlastně už podruhý.

Totiž potomstvo z posledního vrhu si sebou na prázdninování u babi bralo svoje roztomilý chlupáčky. První byl Ralf, pak se přifařil Fík. Jejich aklimatizace na venkov byla rychlá a dokonalá. Panelákovejm ňafíčkům se u nás začalo líbit a fakt jim nevadilo, že se tady do postelí neleze. A dokonce i vnučkám odpustili, že jejich pejskaření je vlastně nuda, proti poletování virtuálním světem na svých mobilech a tabletech. Nic není jako včera, čas nemá brzdu, no tak fajn, jede se dál.

Náš potěr, dnes už na středních školách, kope jinou ligu, ale pejskové zdejšímu venkovskýmu přeboru totálně propadli. Do domečku se zahrádkou se zamilovali a já s nelibostí čučel, že jsem se octnul tam, kde jsem nechtěl bejt. Tak to ne, říznul jsem do stolu, ale vopatrně, aby to ta moje neslyšela, protože u nás přes vnoučátka a vše kolem nich, vlak nejede.

První přišel Ralf (Vipet, středně velkej chrt). Programově jsem si ho k srdci nepřipouštěl a vlastně se mi ani moc nelíbil. Pořádnej pes přeci nevypadá jako srnka. Přesto smekám, když ho vidím pádit, něco úžasnýho. Po louce, po oranici se v běhu jen vznáší, úžasný. Můj úžas ale vychladá, když při jeho fofrování po naší zahradě, lítá tráva i s kořínky. „Ten pitomec snad ani neumí chodit pěšky“, často si ulevím, ale to je tak všechno, co s tím zmůžu. Na wimbledonskej trávník jsem dávno rezignoval, ale tankodrom, to néé!

O něco později se k nám přifařil Fík. Krátkonohá venkovská směs, zrzavý tvrdohlavý torpédo, který k poslušnosti přinutil až e-obojek. Oba spolu vycházejí dobře. Vzteklej mrňous, snad z respektu k velikosti a věku, vrozenou vzteklost krotí. Ralf zase svoji věkovou a velikostní dominantu nezneužívá, protože je hodnej, moudrej a dokonale rozumí počesku.

Jasně že doma vládnu rukou ocelovou, ale vono je to někdy těžký. Asi psí přízeň je hodně nakažlivá. No fakt, voba chlupové mě maj rádi i když si je držím od těla. Teď tu zrovínka nejsou, potomstvo si je odvezlo a oni pro změnu řáděj ve víru velkoměsta. Chaloupka se zahrádkou osiřela a až tak, že by se dalo použít i to známé, tady chcípnul pes. No a co, to se dá vydržet. Horší je si přiznat, ale to jen mezi námi, že se mi trochu i stejská.