Někteří hrdinové umírají dvakrát (Emil Zátopek, legenda bez charakteru)

Většinu z nás životem provázejí vzory, které si svobodně volíme. Hrdinové našeho dětství byli z počátku bojovníci. Rytíř Bajaja, ruský bohatýr Muromec a s nimi mnoho dalších, co časem museli uvolnit místo nově příchozím.

Svoje dětství v hrůzostrašných padesátých létech jsem hrůzostrašně nevnímal. Nosili jsme pionýrský šátky, to jo, to přiznávám. K tomu pionýrské opasky s karabinkami a snad vinou tehdy nedávno skončené války a určitě i propagandy, našli jsme si nové hrdiny. Našim vzorem byli, ať se to dnes líbí nebo ne, vítězové nad německými fašisty. To byli ti, co jejich přilby či beranice zdobily rudé hvězdy. Zlaté hvězdě zase fandily holky, a to byla ta, kterou měla na čele jedna filmová princezna. Utržený a nasliněný okvětní lístek na čelíčku našich uličnic chvilku i držel a podobnost se zlatou hvězdou pohádkové princezny, podepřená dětskou fantazií, byla skoro dokonalá. Dětství je krásná doba. Čas šel dál a o další hrdiny nebyla nouze. Ti se tlačili v pomyslné frontě, aby se mohli stát našimi vzory. Tak jen namátkou.

Když jsme závodili (koloběžky, tříkolky), všechny naše „stroje“ měli číslo jedna. To totiž patřilo fenomenálnímu jezdci Čížkovi, co tehdy v motokrosových závodech na Jawě všechno vyhrával. Když se jely v nedaleké Šárce, byla to událost. Naše pouliční smečka sedávala poblíž Šáreckého potoka, kde průjezdy vodou neměly v atraktivitě konkurenci. Po skončení nás ještě čekal boj o nespočet malých praporků, co vyznačovaly trať.

Hanzelka a Zikmund, nepřehlédnutelný vzor pro výpravy za hranice našeho známého světa, a z počátku třeba jen o pár ulic dál.

Při závodění v běhu jsme byli všichni Zátopkové a pro tento titul jsme se dokázali i pohádat.

Že si člověk některé svoje dětské idoly nese pod kůží, jsem si uvědomil, když jsem se nedávno zamračil nad článkem, že náš fenomenální běžecký vzor byl bez charakteru. Ředitel Muzea pamětí 20. století, dokořán otevřel skříň se Zátopkovými kostlivci a svoji vědeckou práci, snad pro lepší čtenost, trochu okořenil dnes oblíbeným, „všechno bylo špatně“. Proč mi to připadá cinknutý? Autor je určitě odborník na „bejvávalo“, ale mně tam, jako pamětníkovi, chybí kontext doby. Každá časová etapa má svoji atmosféru a empatickému historikovi, věřím, neproteče mezi prsty. Schopnost vcítění žádná škola nevyučuje, to buď od Pána Boha máme, nebo ne. Zvykáme si, doba zhrubla, bulvarizace je na pochodu.

Vzpomínám, jak se zpěvačka Helena Vondráčková rozčílila, že se jí bulvární investigativci přehrabují v popelnici. Někomu se nad tím zvednul žaludek, některé možná napadla zvědavost, co tam asi našli. No, co asi, koukněte se do té své.

Každý máme svou popelnici, ale obsah těch celebritních holt láká. Pomalu si zvykáme, a přehrabování v odpadcích jako zdroj informací, se možná začne vyučovat na příslušných fakultách. Někteří šťouralové pochopili, že nejvýživnější jsou pod víky těch, co už mezi námi nejsou. Optika mladých historiků, jak to tehdy bylo a jaký kdo byl, je až udivující, že i my, pamětníci, koukáme se spadlou bradou. Pole mají neorané. Vzpomínám třeba na zpěváka Karla Černocha. Ten, aby mohl dál vystupovat, musel za normalizace do kamery říci, že v době Pražského jara byl pomýlený. Jo, trochu jsme se na něj za to mračili, ale časem jsme odpustili a snad i proto, že mezi řádky zpěvákova pokoření tiše zaznělo to známé středověkého hvězdáře, „a přece se točí“.

Protože si zvykám, nahlédnutí pod víko popelnice při úmrtí Karla Gotta jsem přešel s úsměvem. Snad jen jednou mi na chápající přikývnutí chyběla síla. To bylo při defilé kostlivců paní Vlasty Chramostové. Ta byla mým velkým vzorem a nadějí v době normalizace. Smutně přiznávám, že na rozdíl od Zátopka, pro mě zemřela dvakrát.